ECLI:CZ:US:2013:4.US.124.13.2
sp. zn. IV. ÚS 124/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele Antonína Bláhy, zastoupeného Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou, AK Markétská 1, Praha 6, o ústavní stížnosti proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze z 25. 10. 2012 č. j. 28 Co 475/2012-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 10. 1. 2013 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se zejména s tvrzením porušení základního subjektivního práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení [srovnej čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] domáhá zrušení výroku I. usnesení Městského soudu v Praze z 25. 10. 2012 č. j. 28 Co 475/2012-35, kterým byl potvrzen výrok II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 z 24. 5. 2012 č. j. 5 EC 470/2011-28, kterým byla stěžovateli jako žalovanému přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 2.520,- Kč. Ústavní stížností pak stěžovatel brojí právě proti výši takto mu přiznané náhrady nákladů řízení, byť v některých pasážích je stěžovatelova argumentace poněkud nejednoznačná; lze z ní totiž například dovodit, že stěžovateli na náhradě nákladů řízení nebylo přiznáno ničeho, což konstatovat nelze.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení staví rezervovaně. Spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 z 5. 8. 2002 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 27, str. 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 - nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz].
V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 49, str. 177 a násl.) však Ústavní soud zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 47, str. 461) otázka náhrady nákladů dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.
Takové závažné pochybení však v právě projednávané věci nenastalo, byť stěžovateli lze přisvědčit v tom, že obvodní soud mu přiznal náhradu nákladů řízení v nesprávné výši (a městský soud toto pochybení nenapravil), neboť tzv. "paušální odměna" měla být stěžovateli přiznána podle §3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění před účinností vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 64/2012 Sb. - srovnej k tomu přechodná ustanovení podle článku II. vyhl. č. 64/2012 Sb. Stěžovateli tak neměla být na paušální odměně přiznána částka 1.500,- Kč, ale částka 4.500,- Kč. Tato chybná aplikace jednoduchého práva však podle názoru IV. senátu Ústavního soudu nedosahuje - s ohledem na východiska uvedená výše - ústavněprávní dimenze.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu