ECLI:CZ:US:2013:4.US.1271.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1271/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Mouchy, zastoupeného Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 556/2012-368 ze dne 15. ledna 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 11 C 30/2008-325 ze dne 31. července 2012 zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal na žalované MTC - DOZA s.r.o. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 1.198.716,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady řízení ve výši 85.851,- Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 556/2012-368 ze dne 15. ledna 2013 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak jej potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 75.160,- Kč.
Stěžovatel po rekapitulaci řízení před obecnými soudy odůvodňuje ústavní stížnost tvrzením, že občanský soudní řád soudům ukládá, aby o nákladech řízení rozhodovaly dle úspěchu ve věci, avšak také s přihlédnutím k důvodům hodným zvláštního zřetele. Soudy obou stupňů rozhodly ve věci stěžovatele podle ústavní stížnosti v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Poté, co stěžovatel podal odvolání s cílem bránit se proti překvapivému rozhodnutí prvoinstančního soudu, podle stěžovatele nepřihlédl odvolací soud k této skutečnosti jako k důvodu hodnému zvláštního zřetele dle ustanovení §150 občanského soudního řádu, když uložil stěžovateli povinnost hradit náklady odvolacího řízení v plné výši a zdůvodnil to pouze tím, že stěžovatel měl zodpovědněji zvážit podání odvolání. Tento postup představuje podle stěžovatele narušení principu předvídatelnosti a je také v rozporu se zásadou rovnosti stran, neboť (i kdyby bylo odhlédnuto od důvodů hodných zvláštního zřetele) nelze po stěžovateli požadovat, aby nesl celé náklady odvolacího řízení, když ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu bylo jeho odvolání do výroku o nákladech řízení prvního stupně úspěšné. Odvolací soud tedy podle stěžovatele rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve zjevném nesouladu s výrokem I. svého rozhodnutí, a takový postup považuje stěžovatel za porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných běžnými zákony a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93). Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace jiných než ústavních předpisů při řešení konkrétních případů, je samostatnou záležitostí obecných soudů. Za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu s principy vyjádřenými v hlavě páté Listiny, nepřísluší Ústavnímu soudu ingerovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti a jejich rozhodnutí rušit.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05 nebo IV. ÚS 131/08); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění interpretace a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Rozhodování o nákladech řízení a volba pro konkrétní případ přiléhavého ustanovení občanského soudního řádu je výlučně úkolem obecného soudu. Ust. §150 občanského soudního řádu je svou povahou výjimečnou normou dovolující soudu zvážit, zda rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z obecně aplikované zásady úspěchu ve věci, oproštěné o další podstatné okolnosti případu, nezpůsobuje nepřiměřenou tvrdost vůči účastníku řízení. Vzhledem k tomu, že důvody hodné zvláštního zřetele jsou neurčitým právním pojmem, jenž je naplňován právě rozhodovací činností obecných soudů odkazem na konkrétní okolnosti případu, je (ne)aplikace ust. §150 občanského soudního řádu nevyhnutelně spojena s povinností obecného soudu přesvědčivě vysvětlit důvody svého postupu. Absence náležitého odůvodnění by naopak představovala ústavně nepřípustnou svévoli v jeho rozhodování. Ústavnímu soudu pak náleží pouze posouzení, zda se taková úvaha soudu vyplývající z citovaného ustanovení občanského soudního řádu opírá o rozumnou a logicky přijatelnou argumentaci náležitě rozvedenou v odůvodnění rozhodnutí.
V projednávané věci Ústavní soud žádný důvod ke svému kasačnímu zásahu nezjistil. Stěžovatel sice důvody podání ústavní stížnosti směřuje v podstatě pouze do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, nicméně rozhodnutí odvolacího soudu napadl petitem ústavní stížnosti v celém rozsahu. Ústavní soud, který je dle jeho ustálené judikatury vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním, proto přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí i ve věci samé. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkových stav a ve svých rozhodnutích logicky a dostatečně rozvedly své úvahy a důvody pro zamítnutí nároku stěžovatele. Ústavní soud tak jejich rozhodnutí ve věci samé nemá co vytknout.
Nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud napadeným výrokem změnil podle náhledu Ústavního soudu v souladu s ustanovením §150 občanského soudního řádu a své rozhodnutí v tomto směru též odpovídajícím způsobem odůvodnil. Stejně tak je z jeho odůvodnění jasně zřejmé, jaké důvody jej vedly k tomu, že v rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení ust. §150 občanského soudního řádu neaplikoval a proč přiznal (plnou) náhradu nákladů odvolacího řízení žalované, když tato byla v odvolacím řízení ve věci samé plně úspěšná. Ústavní soud tedy ani v rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení z hlediska ústavnosti žádné pochybení neshledal.
S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků odmítnout.
Vzhledem k právě uvedenému závěru Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vady jeho podání, spočívající v tom, že v plné moci advokáta nebylo výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu