ECLI:CZ:US:2013:4.US.1337.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1337/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky ARGEMON INVEST s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Stejskala 113/2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 30a, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 473/2012-83 ze dne 12. února 2013 a proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 2104 EC 4435/2009-70 ze dne 10. července 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Brně č. j. 2104 EC 4435/2009-70 ze dne 10. července 2012 bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatelky ze dne 6. srpna 2009, kterou se domáhala zaplacení částky 1.015,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelce se nevrací zaplacený soudní poplatek z návrhu na zahájení řízení ve výši 300,- Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatelky proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Brně usnesením č. j. 18 Co 473/2012-83 ze dne 12. února 2013 usnesení soudu prvního stupně v tomto napadeném výroku potvrdil.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním názorem obecných soudů, podle něhož bylo třeba při vrácení poplatku v její věci postupovat podle §10 odst. 3 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 218/2011 Sb. Změna tohoto ustanovení se totiž dotkla rozsahu, v jakém se vrací zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnost, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Zatímco podle jeho původního znění, účinného do 31. srpna 2011, se v těchto případech vracel uvedený poplatek v plné výši, nově se vrací snížený o 20 %, nejméně však o 1.000,- Kč.
Přechodné ustanovení čl. II bodu 1 věta první zákona č. 218/2011 Sb. stanoví, že za řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, což byl i případ řízení o žalobě stěžovatelky, se vybírají poplatky podle dosavadních právních předpisů, i když se stanou splatnými po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Obecné soudy se proto musely vypořádat s otázkou, zda toto přechodné ustanovení dopadá i na vrácení soudního poplatku, nebo zda se v tomto případě aplikuje právní úprava nová. Krajský soud v Brně se přiklonil ke druhému řešení. Jak uvedl již ve svém dřívějším usnesení ze dne 10. února 2012 sp. zn. 44 Co 444/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2012 (Rc 56/2012), i když z důvodové zprávy k předmětné novele vyplývá, že zákonodárce pravděpodobně původně zamýšlel upravit přechodným ustanovením rovněž vrácení soudního poplatku, tento záměr se mu nepodařilo včlenit do přijaté zákonné úpravy. Podle uvedeného přechodného ustanovení tak lze v případě řízení zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona postupovat podle předchozí právní úpravy jen v případě vybírání poplatků, nikoliv však i v případě jejich vrácení. Z tohoto důvodu stěžovatelce poplatek ve výši 300,- Kč nevrátil.
Stěžovatelka tento právní názor nesdílí a ztotožňuje se naopak s odlišnými právními závěry obsaženými v nálezu ze dne 18. prosince 2012 sp. zn. I. ÚS 3296/12, kterým Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti v obdobné věci. Domnívá se, že výklad obecných soudů se dotýká jejího legitimního očekávání, neboť není chráněno její právo, které jí zákon dával v době, kdy podávala žalobu. V projednávané věci by se podle jejího názoru měla uplatnit teze vyslovená v nálezu ze dne 6. února 2007 sp. zn. Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), že v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě legitimní očekávání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka 4 dny po podání projednávané ústavní stížnosti podala další ústavní stížnost, která je z hlediska právního totožná s věcí projednávanou a stěžovatelka v ní přednesla též shodnou argumentaci. Uvedenou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 1367/2013 ze dne 13. srpna 2013 jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Jelikož obsah tohoto usnesení je stěžovatelce znám a IV. senát Ústavního soudu nemá důvod se od právního názoru v něm uvedeného odchýlit, pouze odkazuje na tam uvedené odůvodnění s tím, že žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezjistil.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. září 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu