ECLI:CZ:US:2013:4.US.1371.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1371/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2013 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Břetislava Válka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2411/2010-115 ze dne 11. 1. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 459/2009-91 ze dne 3. 2. 2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 6 C 47/2008-39 ze dne 27. 5. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 04. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel podal dne 11. 4. 2008 u obvodního soudu žalobu o určení neplatnosti odstoupení od smlouvy o koupi najaté věci, uzavřené mezi stěžovatelem, jakožto nájemcem, a obchodní společností Unicoop, spol. s r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), jakožto pronajímatelem, dne 17. 6. 1994. Předmětem smlouvy byl nájem hotelu s právem následné koupě.
Obvodní soud rozsudkem č. j. 6 C 47/2008-39 ze dne 27. 5. 2009 žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že odstoupení od smlouvy bylo platným právním úkonem. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 69 Co 459/2009-91 ze dne 3. 2. 2010 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, nicméně na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že vůbec nebyl dán naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 32 Cdo 2411/2010-115 ze dne 11. 1. 2012 odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka mající po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Nejvyšší soud odkázal na rozsudek sp zn. II Odon 50/96 ze dne 20. 3. 1996 a další na něj navazující rozhodnutí, v nichž vyslovil názor, že je-li možno žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu, potom není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu, jenž se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Otázka platnosti právního úkonu je toliko otázkou předběžnou a rozhodnutí o ní není s to naplnit preventivní funkci určovací žaloby, neboť neodstraní nejistotu v postavení účastníků právního vztahu. To bylo dle Nejvyššího soudu evidentní i v nyní projednávané věci, kdy vedlejší účastnice argumentovala v rámci své procesní obrany tím, že předmětná smlouva je neplatná. Ani případné určení neplatnosti odstoupení od smlouvy, jak požadoval stěžovatel, by tedy nevyřešilo otázku existence právního vztahu mezi účastníky.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Neoprávněný zásah do svých ústavně zaručených práv spatřoval stěžovatel v tom, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, že se nevypořádaly s jeho argumentací a důkazními návrhy a že při svém rozhodování vycházely z nepravdivých údajů, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Městský soud v rozporu se závěrem o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobu stěžovatele meritorně přezkoumal, čímž nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu v obdobných věcech. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytkl, že při posouzení přípustnosti dovolání nepostupoval v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a nezodpověděl stěžovatelem formulovanou otázku "zda je dán naléhavý právní zájem na určení skutečnosti existence práva nebo právního vztahu, která by mohla být v řízení na plnění otázkou předběžnou, a to u osoby, která není aktivně legitimována k podání takovéto žaloby na plnění". Nejvyšší soud tak nesplnil svou primární úlohu, spočívající ve sjednocování judikatury obecných soudů, a s tím spojenou povinnost vyjádřit se k otázkám zásadního právního významu. Na podporu své argumentace odkázal stěžovatel na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93, I. ÚS 3143/08, IV. ÚS 188/94 a II. ÚS 289/06. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2411/2010-115 ze dne 11. 1. 2012, rozsudek městského soudu č. j. 69 Co 459/2009-91 ze dne 3. 2. 2010 a rozsudek obvodního soudu č. j. 6 C 47/2008-39 ze dne 27. 5. 2009 svým nálezem zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu, in eventum aby nálezem zrušil toliko usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2411/2010-115 ze dne 11. 1. 2012 a věc vrátil Nejvyššímu soudu.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze jestliže by v důsledku vydání takového rozhodnutí došlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Konečným důvodem zamítnutí stěžovatelovy žaloby v řízení před obecnými soudy byl nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Takto posoudil stěžovatelovu žalobu již městský soud, byť tento ne zcela přiléhavě odkazoval na vztah mezi žalobou určovací a žalobou na plnění, ačkoliv v nyní projednávané věci se jednalo o vztah mezi žalobou na určení neplatnosti právního úkonu a žalobou na existenci práva či právního vztahu, jak v odůvodnění svého usnesení upřesnil Nejvyšší soud.
Otázka existence naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu je otázkou právní. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu přichází v souvislosti s nesprávným právním posouzením věci v úvahu porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však zjištěno nebylo. Zejména Nejvyšší soud stěžovateli logicky a srozumitelně vyložil, v čem spočíval nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti neuvedl žádný argument, jímž by závěr Nejvyššího soudu o absenci preventivního účinku předmětné určovací žaloby zpochybnil.
Stěžovatel se omezil toliko na procesní aspekt věci, kdy dovozoval, že dovolání mělo být shledáno přípustným, neboť v něm formulovaná otázka dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. K tomu lze uvést, že Ústavní soud dlouhodobě zastává stanovisko, že zásadně není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná či nejedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud na stěžovatelem vymezenou právní otázku adresně reagoval (str. 2-3 usnesení Nejvyššího soudu) a důvody, pro něž není způsobilá založit přípustnost dovolání, podrobně rozvedl. Za těchto okolností nebylo možno postupu Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatel odkazoval, byly přijaty za zcela odlišných skutkových okolností, a jejich závěry na nyní projednávanou věc nedopadají. Pouhý nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, nadto argumentačně nijak nepodepřený, sám o sobě porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces nezakládá.
Ostatními argumenty stěžovatele, tzn. výtkami týkajícími se skutkových zjištění, resp. meritorního posouzení otázky platnosti odstoupení od smlouvy, se Ústavní soud nezabýval, neboť tyto neměly žádný vztah k závěru o absenci naléhavého právního zájmu, který byl pro výsledek řízení před obecnými soudy určující. Ani případné přisvědčení těmto námitkám by tedy nemohlo přivodit výsledek pro stěžovatele příznivější.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu