ECLI:CZ:US:2013:4.US.138.13.1
sp. zn. IV. ÚS 138/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Holasové, zastoupené Mgr. Milošem Švandou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 37a, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2767/2012-510 ze dne 27. září 2012, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 151/2011-410 ze dne 1. února 2012 a proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 69 Nc 3981/2007-294 ze dne 20. prosince 2010, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Brně č. j. 69 Nc 3981/2007-359 ze dne 4. února 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení zásady zákazu libovůle zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a principu vázanosti soudu zákonem vyplývajícího z čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 69 Nc 3981/2007 Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně usnesením č. j. 69 Nc 3981/2007-294 ze dne 20. prosince 2010, ve znění opravného usnesení č. j. 69 Nc 3981/2007-359 ze dne 4. února 2011 zamítl návrh stěžovatelky na odložení provedení exekuce, nařízené proti stěžovatelce na návrh oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky usnesením Městského soudu v Brně č. j. 69 Nc 3981/2007-3 ze dne 30. srpna 2007. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením č. j. 20 Co 151/2011-410 ze dne 1. února uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 2767/2012-510 ze dne 27. září 2012 odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soud prvního stupně postupoval v její věci v rozporu s ust. §54 odst. 1 exekučního řádu, dle kterého návrh na odklad exekuce, který neobsahuje všechny náležitosti, je neurčitý nebo nesrozumitelný, či ke kterému nejsou přiloženy listiny k prokázání tvrzení uvedených v návrhu, soudní exekutor odmítne s tím, že použití ust. §43 občanského soudního řádu je vyloučeno. Nezákonnost postupu soudu spatřuje stěžovatelka v jednání soudu prvního stupně, který ji ve smyslu ust. §43 občanského soudního řádu vyzval k doplnění jejího návrhu na odklad exekuce, neboť právě tento postup je výše citovaným ust. §54 odst. 1 exekučního řádu výslovně vyloučen. Soud prvního stupně tedy podle stěžovatelky ignoroval zákonné ustanovení §54 odst. 1 exekučního řádu, když stěžovatelku poté, co dospěl k závěru, že její návrh na odklad exekuce je neúplný, vyzval k jeho doplnění a v důsledku tohoto nezákonného postupu pak ve věci nesprávně rozhodl, když po provedeném řízení vydal rozhodnutí o tom, že se návrh stěžovatelky zamítá, přestože jej dle ust. §54 odst. 1 měl bez dalšího odmítnout.
Ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka především namítá, že přestože se odvolací soud otázkou posuzování náležitostí návrhu na odklad exekuce zabýval, není z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že návrh stěžovatelky všechny náležitosti obsahoval a podmínky pro jeho odmítnutí tak nebyly dány. Jeho rozhodnutí tak je podle stěžovatelky v této části nepřezkoumatelné. Navíc ohledně úplnosti návrhu stěžovatelky dospěl podle stěžovatelky odvolací soud k odlišnému závěru než soud prvního stupně, aniž by však tento rozpor blíže odůvodnil, když současně usnesení soudu prvního stupně jako správné potvrdil. Odvolací soud tedy podle stěžovatelky nenapravil zásadní chyby v postupu soudu prvního stupně a pouze prohloubil vady předchozího řízení, přičemž také nesprávně interpretoval ust. §54 odst. 1 exekučního řádu v neprospěch stěžovatelky.
Stěžovatelka nesouhlasí ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu, dle kterého její dovolání není nepřípustné. Stěžovatelka je přesvědčena, že dovolání přípustné je, a to s odkazem na ust. §239 odst. 3 občanského soudního řádu, dle kterého je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu o odmítnutí návrhu. Stěžovatelka má totiž za to, že jí nelze přičítat k tíži skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně trpí vadami, pro které byl v rozporu se zákonem návrh stěžovatelky na odklad exekuce projednán a následně zamítnut, přestože tento měl být pro jeho neúplnost odmítnut.
Stěžovatelka dále uvádí, že bez ohledu na výše popsaný nezákonný postup má za to, že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně jsou věcně nesprávná, neboť tyto soudy náležitě nezjistily skutkový stav věci a současně na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. V této souvislosti těmto soudům zejména vytýká, že dospěly k závěru o trvalosti nemoci stěžovatelky pouze na základě vlastního uvážení, přestože se jedná o otázku posouzení zdravotního stavu, který může být posouzen pouze na základě odborného vyjádření či znaleckého posudku, nikoliv pak dle vlastních úvah soudu. Tento postup podle stěžovatelky vykazuje znaky libovůle a je nepřípustný. Stěžovatelka dále namítá, že se soudy náležitě nezabývaly tím, jaké důsledky má provedení exekuce na její zdravotní stav, přestože bylo lékařskými zprávami prokázáno, že velmi trpí trvajícími zásahy do svého soukromí a osobní sféry, přičemž tyto zásahy jí mohou způsobit vážnou újmu na zdraví či dokonce smrt.
Závěrem stěžovatelka shrnuje, že obecné soudy postupem v řízení extrémně vybočily z ústavního rámce, když zcela ignorovaly příslušná ustanovení občanského soudního řádu a exekučního řádu, čímž bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části podaná po lhůtě pro její podání a v části zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.
Pokud jde o údajně nesprávný postup Městského soudu v Brně dle ust. §43 občanského soudního řádu, konstatuje Ústavní soud, že podle tohoto ustanovení Městský soud v Brně nepostupoval. Výzva povinné k doplnění, zda její návrh ze dne 20. října 2010 je vedle návrhu na odklad provedení exekuce i návrhem na zastavení exekuce, nebyla učiněna dle ust. §43 občanského soudního řádu, když samotný návrh na odklad provedení exekuce nebyl neúplný, byl bez dalšího projednatelný a nebyl důvod pro jeho odmítnutí dle ust. §54 odst. 1 exekučního řádu. Odvolací soud sice v jedné části odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, a to je jediná výhrada Ústavního soudu k napadeným rozhodnutím, která však nemá na ústavnost rozhodnutí vliv, že soud prvního stupně rozhodl o odmítnutí návrhu stěžovatelky na odklad provedení exekuce s odkazem na ust. 54 odst. 1 exekučního řádu, když ve skutečnosti tomu tak ale nebylo. Městský soud v Brně toto ustanovení sice citoval, ale ne proto, že by podle tohoto ustanovení návrh odmítal. Městský soud citoval ust. §54 občanského soudního řádu, ve všech jeho odstavcích (včetně odst. 1), a to zřejmě především proto, že podle odst. 7 byl návrh povinné poté, co mu nevyhověl exekutor, postoupen exekučnímu soudu, tedy Městskému soudu v Brně. Ten návrh stěžovatelky neodmítl, ale zamítl, a to proto, že neshledal podmínky pro vyhovění tomuto návrhu stanovené v ust. §266 odst. občanského soudního řádu. Tomuto postupu nemá Ústavní soud co vytknout.
Odvolací soud pak tuto skutečnost, tedy že soud prvního stupně návrh stěžovatelky na odklad provedení exekuce neodmítl dle ust. §54 odst. 1, ale zamítl, jak je popsáno výše, též reflektoval, a to když mimo jiné uvedl, že soud prvního stupně správně dovodil, že není splněn předpoklad přechodnosti stavu povinné ve smyslu ust. §261 odst. 1 občanského soudního řádu, o nějž svůj návrh na odklad provedení exekuce opírá. Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud neshledal ani důvod k odkladu exekuce podle ust. §262 odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud tedy nedospěl k odlišnému závěru než soud prvního stupně, ale k závěru totožnému, a logicky tedy usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu potvrdil.
Z právě uvedených závěrů pak plyne, že nejsou důvodné námitky stěžovatelky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který postupoval správně, když dovolání stěžovatelky odmítl jako ex lege nepřípustné a ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu je tedy zjevně neopodstatněná.
Tento závěr je určující pro hodnocení zbývajícího rozsahu ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 2 měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jak je uvedeno výše, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl pro jeho objektivní zákonnou nepřípustnost, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení. Pak se tedy neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu začíná svůj běh dnem následujícím po doručení rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu došlo dne 13. března 2012. Jestliže tedy stěžovatelka podala ústavní stížnost až 11. ledna 2013, stalo se tak opožděně.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost dílem jako opožděně podanou a dílem jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady jejího podání spočívající v tom, že v plné moci advokáta není v souladu s ust. §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu