ECLI:CZ:US:2013:4.US.1406.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1406/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Volodymyr Vitrovyi, zastoupeného JUDr. Ing. Janem Kopřivou, advokátem, AK se sídlem Zahradnická 6, 603 00 Brno, proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 25. 7. 2011 č. j. OAM-8989-6/DV-2011 a proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 1. 2. 2012 č. j. MV-100854-7/SO-2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím orgánů veřejné moci s tvrzením o porušení základních práva zakotvených v ustanoveních čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Konkrétně stěžovatel namítal, že důvody, pro něž mu nebylo uděleno vízum, byly nelegitimní a že panuje objektivní rozpor mezi skutkovými zjištěními získanými v průběhu řízení a právními závěry, jež z nich byly posléze vyvozeny. V tomto kontextu zejména stěžovatel zdůraznil, že ke své žádosti o udělení víza doložil veškeré náležitosti požadované zákonem, přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí není zřejmé, v čem je spatřováno naplnění zákonného důvodu odmítnutí udělení víza, podle něhož "pobyt cizince na území není v zájmu České republiky", či co vedlo orgány veřejné moci k závěru, že by vízum mohlo být v případě udělení stěžovatelem zneužito.
Zároveň stěžovatel uvedl, že rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců bylo překvapivé, neboť neudělení víza v něm bylo odůvodněno jinak, než jak tomu bylo v případě prvostupňového rozhodnutí [konkrétně bylo rozhodnutí komise opřeno o ustanovení §56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen "zákon o pobytu cizinců")].
Konečně stěžovatel brojil i proti skutečnosti, že o jeho věci nebylo rozhodnuto ve lhůtě stanovené zákonem.
Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před správními úřady obou stupňů netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, Sb. n. u., sv. 15, č. 98), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; vše uvedené platí i ve vztahu k rozhodování správních úřadů. K takto vytýčeným nedostatkům však v projednávané věci nedošlo (stejně jako ve věci skutkově a právně obdobné rozhodnuté usnesením sp. zn. III. ÚS 1600/12, jež je - jakož i rozhodnutí dále citovaná jsou - dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ve vztahu k projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že se Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců žádostí stěžovatele řádně zabývala a dostatečným i ústavně konformním způsobem odůvodnila, proč v rámci nového posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza nad 90 dnů postupovala podle ustanovení §56 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců.
Stran stěžovatelovy námitky, podle níž bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, Ústavní soud uvádí, že důvodnost takovéto argumentace může mít za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, ovlivnily-li průtahy v řízení nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem pro vydání kasačního nálezu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97 ze dne 10. 7. 1997 (N 96/8 SbNU 375)]. Ústavní soud by proto nemohl napadená rozhodnutí zrušit jen pro pouhé průtahy v řízení, byť by i jejich existenci konstatoval (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 716/06). Tuto námitku je však možno uplatnit v řízení v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, který zakládá právo na náhradu škody i imateriální újmy zapříčiněné průtahy v řízení.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu