ECLI:CZ:US:2013:4.US.146.13.1
sp. zn. IV. ÚS 146/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. Jany Pechové, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012 č. j. 29 Cdo 472/2011-68, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009 č. j. 13 Co 244/2009-45 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 11. 2008 č. j. 13 C 150/2008-22 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 10. 1. 2013 se Ing. Jana Pechová (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o určení vlastnického práva.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 10. 11. 2008 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem specifikovaných nemovitostí v k. ú. Vokovice a obci Praha (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Dne 16. 9. 2009 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 11. 2008 potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Dne 18. 9. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 9. 2009 odmítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva zaručená v čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konstatovala obsah uvedených článků. Dále poukázala na konkrétní skutkové okolnosti věci a uvedla vlastní právní závěry z nich plynoucí, zejména absolutní neplatnost kupní smlouvy uzavřené s žalovanými. Vyjádřila názor, že soudy nalézací i odvolací v této otázce pochybily, stejně jako soud dovolací, který se její argumentací vůbec nezabýval. Tímto postupem soudy všech stupňů porušily právo na spravedlivý proces a narušily vlastnické právo stěžovatelky.
IV.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.
K tvrzení stěžovatelky o porušení článku 95 odst. 1 a čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tyto články samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 285/02 (N 73/30 SbNU 193)].
Ústavní soud proto ústavní stížnost dále posuzoval jen z hlediska tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny. Podstatou této části ústavní stížnosti bylo tvrzení, že napadená rozhodnutí jsou projevem libovůle, neboť obecné soudy věc stěžovatelky nesprávně právně posoudily.
Ústavní soud poznamenává, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; uveřejněno ve volně přístupné databázi HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
K tvrzení stěžovatelky o nesprávném právním posouzení její věci obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04 (N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
K tvrzení o porušení čl. 11 Listiny, postrádajícím podrobnější argumentaci ústavněprávní, Ústavní soud uvádí, že za okolností projednávaného případu v rozhodnutí obecných soudů o určení vlastnického práva nelze spatřovat jakýkoliv zásah do základního práva na ochranu vlastnictví stěžovatelky, resp. na pokojné užívání jejího majetku.
Maje i jinak stěžovatelkou napadená rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat.
S ohledem na výše uvedené odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu