ECLI:CZ:US:2013:4.US.1465.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1465/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové, ve věci stěžovatelky Beta plus, spol. s r. o., Podivín 262, právně zastoupené advokátkou JUDr. Marcelou Andrýskovou, Masarykovo nám. 22, Hodonín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. 38 Co 180/2006 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 21 Cdo 3630/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 5. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
3. Všichni účastníci řízení vyjádřili v souladu s §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlas s upuštěním od ústního jednání.
II.
4. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že dne 2. 9. 2003 k návrhu vedlejší účastnice 1) JANK GROUP, spol. s r. o., dražebníkem Draukk - dražební s. r. o. provedená nedobrovolná dražba v žalobě specifikované nemovitosti je neplatná. Z ústavní stížnosti vyplývá, že vedlejší účastnice 1) podala v pozici zástavního věřitele návrh na provedení nedobrovolné dražby, ač tato nemohla být provedena, mimo jiné z toho důvodu, že usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. 5. 2003 sp. zn. 4 C 610/2003 jí bylo nařízeno zdržet se jednání směřujícího k provedení nedobrovolné dražby. Navzdory uvedenému byly dne 2. 9. 2003 dražbou dotčené nemovitosti vydraženy vedlejší účastnicí č. 2) AREARCHA a. s. O zákazu provedení nedobrovolné dražby byl dle tvrzení stěžovatelky uvědoměn i dražebník Draukk - dražební s. r. o., a to dne 24. 7. 2003, tj. ještě před provedením dražby.
5. Okresní soud v Hodoníně žalobě stěžovatelky vyhověl a svým rozsudkem ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 14 C 736/2004 nedobrovolnou dražbu prohlásil za neplatnou.
6. K odvolání vedlejších účastníků řízení Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. 38 Co 180/2006 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je pak zřejmé, že se tak stalo především z důvodu nedostatku pasivní legitimace, neboť z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 569/2005 vyplývá, že podá-li stěžovatelka žalobu dle ustanovení §48 odst. 5 dražebního zákona, musí být žalovány všechny subjekty, které být žalovány měly a které mají vystupovat na straně žalované jako nerozluční společníci. V předmětném případě tedy neměl být žalován jen vedlejší účastník č. 1, tedy navrhovatel dražby a vedlejší účastník č. 2, tedy vydražitel, ale též dražebník, tedy společnost Draukk - dražební, s. r. o. K podanému dovolání dospěl k obdobným závěrům též Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení.
7. Dle náhledu stěžovatelky obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nesprávně interpretovaly ustanovení §48 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZVD"), neboť toto nevymezuje okruh pasivně legitimovaných subjektů v řízení o žalobě o neplatnost nedobrovolné dražby. Vzhledem ke stylizaci citovaného ustanovení a postavení jednotlivých subjektů v dražebním řízení nelze dle náhledu stěžovatelky dovodit u dotčených subjektů tzv. nerozlučné společenství podle ustanovení §91 odst. 2 o. s. ř., a to již z toho důvodu, že případná odpovědnost dražebníka za vzniklou škodu je jiné hmotněprávní povahy. V neposlední řadě poukázala stěžovatelka též na skutečnost, že judikát Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006 byl publikován až v roce 2006, tj. až v době, kdy ve věci žaloby stěžovatelky soud I. stupně již rozhodl a její žalobě vyhověl. Navíc právní systém v České republice není založen na principu precedentů. Výše uvedeným postupem obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky garantovaných jí čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
8. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, v němž je jasně a srozumitelně vysvětleno, z jakých důvodů byla žaloba stěžovatele zamítnuta.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že jí stěžovatelka nesleduje naplnění práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, ale že ve skutečnosti nesouhlasí s právním názorem, který v této věci zaujaly obecné soudy, že polemizuje s ustálenou judikaturou obecných soudů a že jen opakuje argumenty, které ve své podstatě znamenají popření základů, na nichž spočívá ustálená judikatura obecných soudů. Podání stěžovatelky tak není ústavní stížností, ale opravným prostředkem proti rozhodnutí dovolacího soudu, prostřednictvím kterého se domáhá přezkoumání věci v další instanci. K aplikaci ZVD dovolací soud konstatoval, že v době rozhodování nebyly praktické zkušenosti s aplikací zákona, což lze ostatně předpokládat u každé nové právní úpravy. Dále konstatoval svůj nesouhlas s názorem stěžovatelky, podle něhož by měli mít účastníci až do přijetí relevantní judikatury "právo na zvláštní zacházení", a to v tom smyslu, že by byly ústavně tolerovatelné jimi zastávané právní názory, které se později, ve světle posléze ustálené judikatury, ukázaly jako chybné. Procesní odpovědnost za aplikaci zákona ve sporu má účastník řízení, který se žalobou nebo obranou proti žalobě domáhá svých práv v občanském soudním řízení. Vyloží-li si zákon chybně (a v závislosti na tom vystupuje v občanském soudním řízení), nemůže být úspěšná jeho stížnost jen proto, že posléze byl přijat jiný právní názor na výklad zákona. Judikatura soudů slouží ke sjednocení rozhodovací činnosti soudů a nepředstavuje argument, který by sloužil k ochraně účastníků, kteří si příslušné právní otázky vyložili jinak a tomu odpovídajícím způsobem uplatňovali své nároky.
10. Obchodní společnosti AREARCHA, a. s., a JANK GROUP, spol. s r. o., se postavení vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti vzdaly.
IV.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud je povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek České republiky, neboť základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž stanovují i rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
13. V předmětném případě se stěžovatelka domáhala postupem dle zákona o nedobrovolných dražbách neplatnosti provedené nedobrovolné dražby, přičemž jednotlivé soudní instance postupovaly k tíži stěžovatelky nejednotně při posuzování otázky pasivní legitimace účastníků.
14. Ústavní soud se již v minulosti co do námitek zcela totožnou ústavní stížností, směřující proti identickým rozhodnutím obecných soudů o platnosti téže veřejné dražby, zabýval v usnesení IV. ÚS 1399/10 ze dne 16. 6. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal napadená rozhodnutí ústavně konformními. Ústavní soud v citovaném usnesení dovodil, že právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Od tohoto názoru neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu."
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu