ECLI:CZ:US:2013:4.US.1481.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1481/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Janem Bažantem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Kosmonosech, Zahradní 767, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012 č. j. 10 To 15/2012-428 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 10. 2011 č. j. 2 T 76/2011-403, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 40 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. 10. 2011 č. j. 2 T 76/2011-403 byl uznán vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), trestného činu pojistného podvodu dle §250a odst. 1, 3 tr. z. a dále trestného činu pojistného podvodu dle §250a odst. 1 tr. z. a pokusu trestného činu pojistného podvodu dle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. z. a byl mu uložen dle §250a odst. 3 tr. z. a §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč dle §250a odst. 3 tr. z. a §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku, a pro případ nezaplacení peněžitého trestu byl dle §69 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené pojišťovně Kooperativa, a. s. škodu ve výši 137.300,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2012 č. j. 10 To 15/2012-428 zrušil výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině a o náhradě škody sám ve věci znovu rozhodl o trestu a uložil stěžovateli dle §250a odst. 3 tr. z. a §35 odst. 1 tr. z. úhrnný trest odnětí svobody v trváni 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let dle §58 odst. 1 tr. z. a §59 odst. 1 tr. z., kdy poškozená pojišťovna Kooperativa, a. s. byla dle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ačkoliv u soudu prvního stupně navrhoval písemně před zahájením hlavního líčení dne 13. 10. 2011 a u hlavního líčení dne 20. 10. 2011 opakovaně ústně výslech svědků Josefa Moravce, Lukáše Váni, P. Š., Miroslava Čejky a Marka Béma, nebyli tito svědci soudem předvoláni. Soud prvního stupně se nezabýval ani ve spise založenými listinnými důkazy předloženými stěžovatelem na svou obhajobu. K zamítnutí navržených důkazů a k založeným listinným důkazům se nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil. Přes snahu stěžovatele o zhojení tohoto pochybení soudu prvního stupně v odvolacím řízení však ani odvolací soud stěžovatelem navržené svědky nevyslechl a v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud připustil zmatečný postup soudu prvého stupně při provádění dokazování. Napadenými rozhodnutími tak obecné soudy porušily stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
4. Podle sdělení stěžovatelova zástupce ze dne 28. 2. 2013 se na jeho klienta vztahuje amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013. K výzvě Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, zda stěžovatel na projednání ústavní stížnosti Ústavním soudem trvá, se zástupce stěžovatele nevyjádřil.
II.
5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 2 T 76/2011.
6. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry rozhodnutí obecných soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Stěžovatel se tak domáhá ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jeho právního názoru. Uvedeným postupem staví stěžovatel Ústavní soud do role další opravné instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a proto není v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.
7. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatele k neprovedení jím navrhovaných důkazů a k hodnocení jím předložených listin. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i námitky stěžovatele k neprovedení důkazů výslechem svědků Josefa Moravce, Lukáše Váni, P. Š., Miroslava Čejky a Marka Béma.
8. Ústavní soud zjišťuje, že odvolací soudu sice konstatoval, že rozsudek nalézacího soudu není příliš zdařilý, neboť v něm soud nevysvětlil, proč neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy a blíže nerozvedl úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, nicméně celkově odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu postačujícím k objasnění skutkového stavu věci. Určitou zmatečnost v postupu nalézacího soudu, kterou ale nepovažoval za nikterak podstatnou, pak odvolací soud připustil v souvislosti s tím, že nejprve soud prohlásil dokazování za skončené a až poté přečetl listinné důkazy. Uvedené nedostatky odvolací soud napravil svým rozhodnutím o odvolání, kde vyložil, proč považoval za nadbytečné provádět výslech stěžovatelem navrhovaných svědků a dostatečně rozvedl úvahy, kterými se při hodnocení provedených důkazů řídil při vyvození právního závěru o stěžovatelově vině. Na základě zjištěného skutkového stavu tak dospěly oba obecné soudy k jednoznačnému závěru o spáchání předmětných trestných činů stěžovatelem (viz č. l. 405-406, 431-433).
9. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li Ústavní soud libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozena skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
10. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno dokazování opravňující soudy rozhodnout. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud libovůli v postupu obecných soudů, jež by svědčila o porušení základních práv a svobod stěžovatele a odůvodňovala jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, jež stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Napadená rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočila z mezí ústavnosti. Stěžovatel pro svůj nesouhlas se závěry obecných soudů neuvádí prakticky žádné relevantní ústavněprávní argumenty, jimiž by se mohl Ústavní soud zabývat, a které by přisvědčovaly stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecných soudů.
11. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích, je rozsah práva na spravedlivý proces třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
12. Pokud jde o namítané porušení čl. 40 Listiny, pak stěžovatel k tomuto porušení neuvádí žádnou konkrétní argumentaci, jíž by se mohl Ústavní soud zabývat.
13. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu