ECLI:CZ:US:2013:4.US.1523.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1523/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti ARGEMON INVEST, s. r. o., zastoupené JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, AK se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 30a, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2013 č. j. 14 Co 656/2012-70 a výroku III. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2012 č. j. 273 EC 625/2009-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení 1 015 Kč s příslušenstvím.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Brně zastavil řízení o žalobě stěžovatelky ze dne 25. 4. 2009, kterou se domáhala po žalovaném Liboru Knoblochovi zaplacení částky 1 015 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl, že stěžovatelce se nevrací zaplacení soudní poplatek ve výši 300 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatelky do posledně uvedeného výroku Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 1. 9. 2011, neboť dospěly k závěru, že přechodné ustanovení čl. II zákona č. 218/2011 Sb., jímž byl s účinností od 1. 9. 2011 novelizován zákon o soudních poplatcích, upravuje postup pouze při vybírání poplatku, nikoliv však při jeho vracení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka právním závěrům obecných soudů oponovala a k ústavně konformnímu výkladu přechodného ustanovení čl. II., bodu 1 věty první zákona č. 218/2011 Sb. poukázala na nález sp. zn. I. ÚS 3296/12 ze dne 18. 12. 2012. Připomněla i dřívější nálezy Ústavního soudu k problematice aplikačního a interpretačního postupu obecných soudů v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení a argumentovala zásadou legitimního očekávání uspokojení svého nároku podle pravidel platných v době podání žaloby.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Podstatou ústavně právní argumentace stěžovatelky byl její nesouhlas s výkladem přechodného ustanovení zákona č. 218/2012 Sb., v jeho důsledku obecné soudy neaplikovaly ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích ve znění účinném do 31. 8. 2011.
Ústavní soud se obdobnou problematikou skutečně zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12 (dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz, stejně jako dalších rozhodnutí dále citovaná), ve kterém uvedl, že za situace, kdy zákon č. 218/2011 Sb. neobsahuje speciální pravidla pro vrácení soudního poplatku v řízeních zahájených před jeho účinností, je třeba aplikovat pravidlo z čl. II bodu 1 věty první tím způsobem, že se tento soudní poplatek vrátí podle dosavadních právních předpisů. Jinými slovy, pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost v celém jejím rozsahu právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, tj. nejen jeho placení, ale také jeho případné vrácení (bod 16 nálezu). Předmětný soudní poplatek tudíž měl být za situace, kdy k zastavení řízení došlo před zahájením prvního jednání, vrácen stěžovateli ve výši, v jaké jej uhradil. Ústavní soud obecným soudům vytkl, že vrácením předmětného poplatku stěžovateli ve snížené výši (konkrétně o 2 856,- Kč) porušily jeho právo na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
Uvedené nicméně neznamená, že právní závěr vyslovený ve shora citovaném nálezu lze bez dalšího uplatnit i v projednávané věci. Nelze totiž pominout, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala vrácení soudního poplatku ve výši 300 Kč, tedy částky, která je z hlediska její výše bagatelní. Tato okolnost sama o sobě omezuje možnost vyhovění ústavní stížnosti pouze na případy mimořádně závažných pochybení. Typickým případem, kdy Ústavní soud s ohledem na závažnost (intenzitu) tvrzeného zásahu do základních práv a svobod nepřihlížel k tomu, zda se jednalo o bagatelní věc, byly v minulosti ústavní stížnosti brojící proti nesprávnému postupu soudu, v jehož důsledku se účastník řízení vůbec nedozvěděl o jeho zahájení a nemohl se tak před vydáním rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto v jeho neprospěch, ani vyjádřit k žalobě ani uplatňovat svá další procesní práva (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1685/11 ze dne 21. 11. 2011, N 198/63 SbNU 307, bod 33 nebo nález sp. zn. III. ÚS 272/13 ze dne 11. 6. 2013, bod 22).
Ústavní soud si je vědom toho, že nález sp. zn. I. ÚS 3296/12 se rovněž týkal bagatelní věci, dal však současně najevo, že z této skutečnosti nelze bez dalšího dovozovat existenci prostoru k vyjádření se k otázce ústavní konformity výkladu čl. II věty první zákona č. 218/2011 Sb. (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013). Na hodnocení závažnosti zásahu do základních práv má totiž v těchto případech vliv i skutečnost, zda ústavně nekonformní aplikace právní normy v konkrétní věci je pouze excesem při rozhodování soudů, nebo zda je důsledkem ustáleného výkladu dotýkajícího se velkého množství případů, při němž stěžovatel od počátku řízení neměl efektivní možnost domoci se jeho přehodnocení. Zatímco v prvním případě bude možné ústavní stížnosti v bagatelní věci vyhovět jen za předpokladu již zmíněného mimořádně závažného pochybení, ve druhém případě tak bude možné učinit i s ohledem na uvedený přesah. Za situace, kdy nebude vydán alespoň jeden nález, v němž by byl vysloven závazný právní názor Ústavního soudu stran ustáleného výkladu obecných soudů, byla by ochrana dotčeného základního práva stěžovatelky v řízení před obecnými soudy velmi obtížná, ne-li iluzorní. Pakliže takovýto právní názor (a to případně i opakovaně) již byl nálezem Ústavního soudu vysloven a současně není dán důvod se domnívat, že není v převládající praxi obecných soudů respektován, odpadá tím i důvod pro případné další kasační zásahy Ústavního soudu v obdobných bagatelních věcech, a to i přesto, že se mohou i nadále vyskytovat individuální případy, kdy obecné soudy aplikují výklad nesprávný.
V době, kdy probíhalo řízení o odvolání stěžovatelky před Krajským soudem v Brně, byl již právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12 znám. Skutečnost, že k němu odvolací soud ve svém rozhodnutí nepřihlédl a nijak se s ním nevypořádal, je proto třeba považovat za pochybení, jemuž však s ohledem na to, že jde o bagatelní věc, nelze přiznat ústavněprávní rozměr. Jinak by tomu bylo pouze tehdy, pokud by předmětná majetková újma měla ve vztahu ke stěžovatelce mimořádně tíživý dopad nebo by došlo k porušení jiného jejího základního práva. Tyto skutečnosti ale Ústavní soud neshledal. Stejně tak v dané věci nedospěl k názoru, že by uvedená rozhodnutí byla výrazem převládající praxe obecných soudů, v jejímž rámci by byl přehlížen jeho závazný právní názor, přestože si je vědom vedení více řízení o ústavních stížnostech stěžovatelky, kterými se domáhá zrušení rozhodnutí v obdobných věcech.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu