ECLI:CZ:US:2013:4.US.1616.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1616/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele A. P., Věznice, Valdice u Jičína, právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Červenkou, Chmelova 357/ II, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 8 Tdo 144/2012 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2011 sp. zn. 5 To 79/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 4. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011 uznán vinným v bodech 1 až 3 zločinem loupeže podle ustanovení §173 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."). Trestná činnost stěžovatele měla v podstatě spočívat v tom, že si předem vytipoval důchodce, kterého posléze na ulici napadl a okradl. Této trestné činnosti se dopustil jednak vůči poškozenému č. 1. panu Poddanému, poškozené č. 2 paní Šrolové a konečně též vůči poškozenému č. 3 panu Ryšavému. Podle náhledu stěžovatele jsou dosavadní zjištění soudu v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, napadená rozhodnutí tak vykazují znaky libovůle, a to zejména co se týká skutků č. 2 a 3. Ve svém výsledku bylo jednání pachatele nesprávně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin s velmi vysokou trestní sazbou odnětí svobody. Orgány činné v trestním řízení vyšly toliko z velmi rozporuplných výpovědí svědků, kteří samotný skutek neviděli, popř. z výpovědi poškozeného, která je nevěrohodná a v zásadním rozporu s výpověďmi dalších osob. Stejně tak je třeba zmínit tu skutečnost, že nebyly provedeny důkazy navrhované stěžovatelem jako obviněným, čímž byla porušena zásada procesní rovnosti. V případě poškozeného Poddaného neexistuje žádný důkaz, který by bez důvodných pochybností prokazoval, že by se stěžovatel nacházel v dané době na místě činu. Výpověď svědka Křivky je toliko nepřímým důkazem, neboť tento skutek neviděl. Výpověď svědka byla přenášena z jiné místnosti a stěžovatel jeho výpovědi nerozuměl, přenos byl technicky nekvalitní a výpověď nebyla srozumitelná. Stěžovateli nebyla dána možnost, klást svědkovi otázky. Ve vztahu k provedené rekognici odsouzený poukazuje na fakt, že byla dána přednost poznání podle fotografií, před možností ukázat svědkovi pachatele přímo mezi figuranty.
Stěžovatel se v průběhu trestního stíhání doznal toliko ke spáchání krádeže, neboť poškozené Šrolové tašku s penězi nenadále vytrhl z ruky. V žádném případě však vůči ní neužil násilí ani pohrůžku. Sama poškozená navíc vypověděla, že obžalovaný do ní jen "trošičku žduchnul". Ve vztahu k poškozenému Ryšavému pak stěžovatel uvádí, že rovněž nepoužil žádné násilí ani pohrůžky, neboť tašku s penězi mu vytáhl z levého podpaždí právě v okamžiku, kdy poškozený odemykal branku před domem. Verze stěžovatele je přitom podporována i fotodokumentací z místa činu, kde je branka otevřená, což odpovídá tomu, co obžalovaný vypovídal.
V dalším poukazuje stěžovatel na rozpory ve výpovědích jednotlivých nepřímých svědků. Orgány činné v trestním řízení podle něj operovaly s rozdílnými pojmy. Sám poškozený podle svědkyně Dvořákové uvedl, že byl okraden a nikoliv, že byl shozen či povalen na zem. Z výpovědi není přitom zřejmé, jakým způsobem měl stěžovatel na poškozeného zaútočit, pro způsob údajného útoku je používána celá řada pojmů, přičemž tyto odpovídají různým způsobům útoku. Rovněž ze znaleckých posudků není zřejmé, že by stěžovatel na poškozeného Ryšavého zaútočil, resp. jakým způsobem tak učinil. Podle lékařské zprávy trpěl poškozený duševní poruchou, což soud při hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka nezohlednil. Pochybením je i to, že ve věci nebyli vyslechnuti klíčoví svědci, a to manželé Dvořákovi, kteří celý incident viděli přímo z okna odnaproti. Ve věci nebyla provedena rekonstrukce ani konfrontace, a to navzdory tomu, že se v jednotlivých svědeckých výpovědích vyskytly rozpory, které mohly být výše zmíněnými postupy odstraněny. Stěžovatel požadoval rovněž výslech na detektoru lži, což mu nebylo umožněno. Stejně tak nebyly jako svědkyně vyslechnuty pracovnice pošty, přesto, že byly uvedeny v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání. Obecné soudy rovněž nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a nezohlednily polehčující okolnost spočívající v tíživé životní situaci pachatele. Z výše nastíněných důvodů mělo v proběhlém soudním řízení dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.
Dne 21. 9. 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, kde stěžovatel navrhl, aby v rámci řízení před Ústavním soudem byl proveden důkaz výslechem znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové, působící v Ústavu soudního lékařství. Jmenovaná znalkyně nebyla v předmětném trestním řízení vůbec vyslýchána před soudem, a to i přesto, že zpracovala daný znalecký posudek (soudní pitva zemřelého A. Ryšavého). V řízení byl vyslechnut pouze jeden ze spoluautorů posudku, Prof. MUDr. Miroslav Hirt, CSc. Jelikož je zde extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, resp. mezi skutkovými zjištěními a právními závěry trestního soudu (např. zmíněný posudek vůbec nepoukazuje na žádné známky násilí na těle poškozeného, tzn., že závěry soudu jsou v zásadním nesouladu se zjištěním znalců aj.) a ohledně viny stěžovatele, včetně údajného násilného jednání vůči uvedenému poškozenému a následků s tím spojených.
Dne 4. 12. 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, v níž stěžovatel poukazuje na rozpor ve výpovědích hlavního svědka obžaloby, pana Blatného. Svědek Blatný ve své výpovědi v rámci přípravného řízení dne 18. 3. 2011 uvedl, v jaké vzájemné pozici viděl pachatele a poškozeného. Uvedl, že poškozený ležel na zemi na pravém boku, útočník byl u něho ohnutý a zvedal se, a poté začal ihned utíkat. Podle této výpovědi svědka se u poškozeného v tu dobu nacházel jen pachatel. Během výpovědi v hlavním líčení dne 24. 6. 2011 však svědek odlišně uvedl, že z dálky uviděl utíkat pachatele. Protože mu to bylo divné, popojel autem blíže a uviděl ležet na zemi poškozeného. U poškozeného stál nějaký mladík, který zavolal sanitku a policii. Podle této výpovědi v hlavním líčení svědek Blatný vůbec neviděl, že by byl obžalovaný u poškozeného, resp. vůbec jej neviděl na místě činu - pouze zdálky "viděl utíkat pachatele". Výpověď svědka Blatného z hlavního líčení tedy vůbec nedokazuje, že by se obžalovaný dopustil na poškozeném násilí. Výpověď naopak potvrzuje pravdivost prvotní výpovědi stěžovatele ze dne 25. 1. 2011. Ve výpovědi Blatného jsou zásadní rozpory, které významně zpochybňují závěr soudu o vině stěžovatele.
Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že výsledek rekognice podle fotografií, provedené v přípravném řízení se svědkem Blatným, nelze použít jako důkaz. Nepoužitelnost tohoto důkazu je dána tím, že Policie ČR předložila svědkovi Blatnému pouze jedinou fotografii - viz výpověď svědka v hlavním líčení, přičemž nebyla naplněna podmínka předložení této fotografie "s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob". Fotorekognice byla navíc prováděna v rozporu s příslušným ustanovením trestního řádu, neboť v době jejího provádění ještě nenastaly účinky zahájení trestního stíhání obžalovaného a úkon byl prováděn bez účasti soudce. V podrobnostech stěžovatel odkázal na závěrečnou řeč svého obhájce ze dne 27. 6. 2011.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy nezjistily správně skutkový stav, nelze mu dát zapravdu, neboť závěry, k nimž nalézací a posléze odvolací soud dospěly, zcela odpovídají důkazům obsaženým ve spise. Je sice pravdou, že v případě útoku na poškozeného Ryšavého nebyl předložen jediný přímý důkaz, který by svědčil o tom, že pachatel pana Ryšavého skutečně srazil k zemi, nicméně souvislý řetězec nepřímých důkazů je natolik pevný, že o vině stěžovatele nevznikají pochybnosti.
K navrženým a neprovedeným důkazům odvolací soud zcela správně poukázal na okolnosti, za nichž není třeba navržené důkazy provádět. Jedná se o ty případy, kdy navrhovaný důkaz nemá relevantní souvislost s předmětem řízení nebo důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, příp. se jedná o tzv. nadbytečný důkaz. Nalézací a stejně tak i odvolací soud se důkazními návrhy stěžovatele řádně zabývaly. Požadoval-li stěžovatel např. výslech manželů Dvořákových, lze zcela odkázat na str. 12. odůvodnění rozsudku krajského soudu. Domáhal-li se stěžovatel svědectví ředitele základní školy RNDr. Petera Dolíhala, je z přípisu na č. l. 368 dotčeného spisu zřejmé, že tento není schopen potvrdit přítomnost stěžovatele v místě školy. Navíc, pokud argumentoval stěžovatel tím, že měl v inkriminované době platit ve škole obědy své dceři, není od věci poukaz vrchního soudu na to, že od 1. 1. 2011 mají romské děti na Slovensku stravu zadarmo.
Odvolací soud se k námitce stěžovatele ve svém odůvodnění na str. 12. zabýval též tvrzením, podle něhož mělo dojít k zásadnímu pochybení tím, že nebyla provedena rekognice podle osob, ale pouze podle fotografií. Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že rekognice byla v daném případě prováděna pouze v případě svědka Křikavy, který stěžovatele identifikoval v souvislosti s oloupením pana Poddaného. V případě poškozeného Ryšavého se předsedkyně senátu na č. l. 440 výslovně dotázala státní zástupkyně, zda byla ve věci provedena rekognice se svědkem Blatným, načež tato odvětila, že nikoliv. Důvodem pak měla být ta skutečnost, že v té době se obviněný ke své činnosti doznával. Následně se předsedkyně senátu dotázala svědka Blatného, podle čeho poznává pachatele v soudní síni, načež tento odpověděl, že obviněný má obličej, který se vtiskne do paměti, nevypadal na neslušného člověka, a proto ho také velmi překvapilo, že se zrovna on dopustil takového jednání. Z výpovědi svědka Blatného vyplynulo, že mu policisté skutečně ukazovali fotografii stěžovatele v rámci tzv. "tipování", nicméně rekognice následně prováděna nebyla. Ke ztotožnění pachatele došlo též v rámci hlavního líčení, navíc se v žádném případě nejedná o jediný důkaz, na jehož základě byl pachatel usvědčen. Z jeho výpovědi je zřejmé, že v době svého výslechu disponoval takovými informacemi o trestném činu, které v té době mohly být známy pouze pachateli. Odvolací soud nepřehlédl, že obžalovaný jednal stejným způsobem i vůči poškozené Aleně Šrolové, kterou rovněž sledoval z pošty domů, kde ji oloupil. Poškozený Arnošt Ryšavý za přítomnosti soudce vypověděl, že na poště stál vedle cikána, který pak do něj zezadu strčil, on upadl, a když ležel, tak mu cikán stáhl poutka kabelky z levé ruky. Tato výpověď pak koresponduje i s výpovědí svědka Blatného.
K námitce neprovedení rekonstrukce či konfrontace je třeba uvést, že se nejedná o trestněprávní instituty, které by bylo nutno využívat v každém trestním řízení, neboť každý právní institut má svůj účel, bez jehož naplnění je bezpředmětné jej provádět. Nelze též přehlédnout tvrzení stěžovatele, podle něhož nebylo prokázáno, že by stěžovatel na poškozeného Ryšavého aktivně zaútočil, k tomu lze poukázat na závěr z pitevní zprávy, podle něhož se v případě poškozeného nelze ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, podle níž měla být v řízení před soudem vyslechnuta vedle Prof. MUDr. Miroslava Hirta, CSc. též soudní znalkyně MUDr. Svatava Duchaňová. V zásadě nelze proti výslechu jmenované ničeho namítat, ale za situace, kdy MUDr. Duchaňová vypracovala pitevní zprávu společně s prof. Miroslavem Hirtem, přicházel by tento výslech v úvahu jen tehdy, kdyby MUDr. Duchaňová vyjádřila v některé části zprávy odlišný názor - což se však nestalo. Namítá-li stěžovatel, že zmíněná pitevní zpráva neobsahuje žádné informace o spáchaném násilí, lze poukázat na závěr, podle něhož je s ohledem na kombinované poranění těla pravděpodobnější, že se jednalo o intenzivnější pád, který byl někým nebo něčím iniciován. K tomu lze doplnit, že z výpovědi svědka Blatného, který měl možnost si na poště prohlédnout jak oběť, tak i pachatele, vyplynulo, že poškozený byl již v pokročilém věku a fyzicky na tom nebyl dobře. Je tedy zřejmé, že útok na pana Ryšavého nemusel být nijak zvlášť intenzivní a nemusel zanechat jakékoliv stopy násilí. Domáhá-li se stěžovatel připuštění výslechu na detektoru lži, lze zcela odkázat na str. 14 rozsudku odvolacího soudu, kde tento konstatuje relevantní důvody, pro které nebude navržený důkaz proveden.
Snaží-li se stěžovatel zpochybnit výpověď svědka Blatného tím, že rozporuje jeho výpověď z č. l. 192 a č. l. 439, je z porovnání zřejmé, že tyto nezakládají takový rozpor, jenž by neumožňoval učinit obecným soudům spolehlivý závěr o průběhu skutkového děje.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměly soudy po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnuly do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy své závěry řádně a pečlivě zdůvodnily a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu