ECLI:CZ:US:2013:4.US.1653.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1653/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele Ing. Jiřího Svobody, právně zastoupeného advokátem JUDr. Jaroslavem Brožem, Marie Steyskalové 62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 16. 2. 2012 č. j. 4 Ans 5/2011-78 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2011 č. j. 31 A 68/2010-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Žalobou ze dne 1. 9. 2010 proti Komoře patentových zástupců České republiky se stěžovatel domáhal u Krajského soudu v Brně ochrany proti nečinnosti dle §79 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §66, 67 zákona č. 417/2004 Sb., a to uložením povinnosti profesní komoře - žalované, aby ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku vydala rozhodnutí ve věci připuštění složení slibu a zápisu žalobce do rejstříku patentových zástupců, vedeného u Komory patentových zástupců. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu zamítl, a to pro její opožděnost. Nejvyšší správní soud následně usnesení krajského soudu zrušil a sám rozhodl ve věci tak, že žalobu odmítl. Současně byl stěžovatel Nejvyšším správním soudem poučen v tom smyslu, aby do jednoho měsíce od právní moci rozsudku zvážil podání žaloby k Městskému soudu v Brně, kde by hájil svá práva v rámci občanského soudního řízení. Stěžovatel si předmětnou žalobu sice podal, nicméně je toho názoru, že se ze strany Nejvyššího správního soudu jedná o chybné poučení, neboť část pátá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), je nadepsána "Řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem"). Vzhledem k tomu, že Komora patentových zástupců žádné rozhodnutí nevydala, postup podle ustanovení §244 odst. 1 o. s. ř. a násl. není dle náhledu stěžovatele v jeho případě možný. Výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů tak došlo k odepření přístupu k soudu a tedy k porušení práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), což se však v uvedeném případě nestalo.
V předmětném případě rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že kasační stížnost stěžovatele odmítl a odkázal jej na řízení ve věcech občanskoprávních. Dle náhledu Ústavního soudu lze napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu považovat za ústavně konformní, neboť tento v rámci svého odůvodnění uvedl, z jakých skutečností při své rozhodovací činnosti vycházel, jaká zákonná ustanovení aplikoval a také k jakým právním závěrům dospěl. V této chvíli Ústavnímu soudu nepřísluší závěry Nejvyššího správního soudu jakkoli přehodnocovat, neboť, podal-li si stěžovatel podle poučení Nejvyššího správního soudu civilní žalobu, o věci bude rozhodovat soud v občanskoprávním řízení. Má-li stěžovatel za to, že k rozhodnutí jeho věci jsou příslušné správní soudy, nic mu nebrání postupovat podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu