ECLI:CZ:US:2013:4.US.1679.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1679/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti právnické osoby ARBEGE HOLDING LIMITED, se sídlem Diagorou, 4, KERMIA BUILDING, Flat/Office 601, Nicosia, Cyprus, zastoupené Mgr. Filipem Smějou, AK se sídlem Vinohradská 37, 120 00, Praha 2, proti výroku I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2013 č. j. 12 VSOL 49/2012-208, 40 ICm 1595/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiloženého rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a seznamu přihlášených pohledávek, je stěžovatel přihlášeným věřitelem v insolvenčním řízení ve věci vedlejšího účastníka, společnosti RE 100 D, s.r.o. Insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh insolvenčního navrhovatele společnosti PXP GROUP, a.s. (vedlejší účastník). Dne 24. 3. 2011 vyhlásil Krajský soud v Brně rozhodnutí o úpadku [č. j. KSBR 24 (28) INS 11584/2010-A-34], kterým plně insolvenčnímu navrhovateli vyhověl. Proti tomuto usnesení podal shora specifikovaný insolvenční navrhovatel žalobu pro zmatečnost, které Krajský soud v Brně dne 14. 3. 2012 vyhověl a usnesení o zjištění úpadku zrušil (č. j. 40 ICm 1595/2011-144). Proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost podali insolvenční správce a stěžovatel odvolání, o kterém vrchní soud, shora specifikovaným a ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že odvolání stěžovatele odmítl (výrok I.) a usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
Vrchní soud konstatoval, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání opravného prostředku proti rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, neboť není ani legitimován k podání samotné žaloby pro zmatečnost. Takto legitimováni jsou pouze původní účastníci řízení o insolvenčním návrhu, tedy insolvenční navrhovatel a dlužník, případně jiní účastníci insolvenčního řízení, kteří podali také insolvenční návrh [ve smyslu §107 a §135 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), (dále jen "insolvenční zákon)], a nikoli všichni přihlášení věřitelé. Proto soud napadaným výrokem odmítl odvolání stěžovatele.
Stěžovatel podal ústavní stížnost, neboť se domnívá, že mu vrchní soud odňal právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu. Postupem shora vrchního soudu došlo k nedůvodnému zbavení stěžovatele jeho práv, navzdory tomu, že §14 odst. 1 insolvenčního zákona stanoví, že účastníky insolvenčního řízení jsou věřitelé uplatňující své právo vůči dlužníku a dlužník. Podle jeho názoru se insolvenční věřitelé podáním přihlášky stávají účastníky insolvenčního řízení, a to včetně řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím vzešlým z insolvenčního řízení, ať již byla vydána v kterémkoli okamžiku insolvenčního řízení (včetně doby před podáním přihlášky). Opačný postup by musel být výslovně aprobován zákonem. Dané řízení o žalobě pro zmatečnost má na právní postavení stěžovatele přímý a podstatný dopad, a proto je stěžovatel oprávněn hájit je i v tomto řízení.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně setrvává na stanovisku, že není součástí soustavy obecných soudů, a přezkum nad jejich činností mu proto v rovině jednoduchého práva nepřísluší. Zásah Ústavního soudu připadá do úvahy pouze v případech, kdy postupem obecných soudů došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud však v posuzovaném případě takové pochybení nespatřuje.
Stěžovatel konstatuje, že věřitelé jsou v souladu s §14 odst. 1 insolvenčního zákona účastníkem celého insolvenčního řízení, a nikoli pouze pro tu část následující po zjištění úpadku dlužníka. Opačný postup by musel být výslovně stanoven zákonem, k čemuž však nedošlo. Souhlasí s tím, že někteří účastníci řízení mají v řízení o insolvenčním návrhu zvláštní postavení, neznamená to však, že by věřitelé, kteří nejsou insolvenčními navrhovateli, byli účastenství v tomto řízení zcela zbaveni. Stěžovatel však v tomto směru uplatňuje pouze elementární jazykový výklad, který sleduje jednoduchý význam a smysl jednotlivých slov, aniž by je hodnotil v kontextu a respektoval systematiku celého insolvenčního zákona. Ustanovení §14 odst. 1 skutečně zakládá obecné vymezení, podle kterého jsou účastníky insolvenčního řízení dlužník a věřitelé, kteří uplatňují právo vůči dlužníku. K tomuto obecnému normativnímu vymezení však současně existují speciální ustanovení, která je suspendují pro tyto zvláštní (speciální) situace. Tak je tomu i v řízení o insolvenčním návrhu, kde insolvenční zákon operuje pouze s účastníky, kterými jsou insolvenční navrhovatel a dlužník. Zcela v souladu s obecně uznávanými interpretačními postupy nelze připustit, že normotvůrce zvolil pojem "insolvenční navrhovatel" čistě volně, aniž by s ním nespojoval zvláštní postavení. V opačném případě by si vystačil s pojmem "věřitel". Účastníky řízení o insolvenčním návrhu jsou tak pouze insolvenční navrhovatel a dlužník. Současně je nutno připomenout, že insolvenčním navrhovatelem může být pouze věřitel, nebo dlužník, což je stále v souladu s vymezením §14 odst. 1 insolvenčního zákona. Tento výklad je rovněž podpořen §107 a §135 insolvenčního zákona, kdy jiné účastníky insolvenčního řízení, je nutno chápat jako ty věřitele, kteří také podali insolvenční návrh a nikoli všechny věřitele, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku. Věřitelé, kteří insolvenční návrh nepodali, proto nejsou účastníky této první fáze insolvenčního řízení. Podobné závěry plynou i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněným pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 30. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 22/2010.
Lze tedy uzavřít, že Vrchní soud v Olomouci aplikoval jednoduché právo způsobem, který je ústavně konformní a nezasáhl tak do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu