ECLI:CZ:US:2013:4.US.170.13.1
sp. zn. IV. ÚS 170/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Milanem Jebavým, advokátem, Praha 2, Italská 1274/8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. května 2012 č. j. 7To 310/2011-130, a proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 2 T 208/2009-109 ze dne 7 dubna 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 14. 1. 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež posoudil jako ústavní stížnost podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i principy plynoucí z čl. 2 odst. 2 Listiny a z čl. 8 odst. 2 Listiny.
V řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, za což byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.
Těžištěm jeho stížnostní argumentace je pak východisko, že skutková tvrzení v napadených rozhodnutích jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy. Odsuzující výrok je podle stěžovatele výhradně postaven na výpovědích dvou na první pohled nevěrohodných svědků (uživatelů heroinu).
II.
Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal (na rozdíl od stěžovatele), že by byly právní závěry krajského soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání jeho rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů soudem a tím i do jeho ústavně garantované nezávislosti.
Krajský soud ve svém rozhodnutí, kterým zrušil v záhlaví citovaný rozsudek okresního soudu a sám znovu stěžovatele uznal ze spáchání ve výroku specifikovaného trestného činu - podle mínění Ústavního soudu - postupoval ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušil; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Soud své rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnil; nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Ke stěžovatelově argumentaci - po prostudování vyžádaného spisu shora jmenovaného okresního soudu - pak může Ústavní soud toliko dodat, že zvláště krajský soud ve svém rozhodnutí zcela adekvátně vysvětlil, z jakých důkazů a proč bylo při posuzování věci stěžovatele v řízení před obecnými soudy obou stupňů vycházeno. Na komparaci jednotlivých námitek stěžovatele uváděných jím na jeho obranu dostatečně ukázal rozporuplnost a nelogičnost jednotlivých částí stěžovatelovy obhajoby.
Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl (to ve vztahu k záhlaví citovanému rozhodnutí krajského soudu). Ve vztahu k záhlaví citovanému rozhodnutí okresního soudu je pak ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d/ zákona o Ústavním soudu příslušný (srovnej čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy argumentem z opaku).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu