ECLI:CZ:US:2013:4.US.1755.12.2
sp. zn. IV. ÚS 1755/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 8. ledna 2013 sp. zn. IV. ÚS 1755/12 ve věci ústavní stížnosti G. K., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Praha 4, Doudlebská 1046/8, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 30. dubna 2012 sp. zn. 381/2010-MOT-T/102 o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie spojené s návrhem na zrušení ustanovení §400b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Ministerstva spravedlnosti České republiky jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 30. dubna 2012 sp. zn. 381/2010-MOT-T/102 se ruší, neboť jím bylo porušeno ustanovení čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání.
II. Návrhy na zrušení ustanovení §400b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a na uložení povinnosti Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv včetně neprodleného propuštění z vazby se odmítají.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. května 2012 a posléze opakovaně doplňovanou, se stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a uložení povinnosti Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv včetně neprodleného propuštění z vazby. Stěžovatel má za to, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícími řízeními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 10, 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, 3, 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhlášeného pod č. 120/1976 Sb.) a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhlášené pod č. 143/1988 Sb., dále jen "Úmluva proti mučení"), jakož i závazky vyplývající z ženevské Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (vyhlášené pod č. 208/1993 Sb.). Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení §400b odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť má za to, že napadené ustanovení vede k jeho neoprávněnému a nespravedlivému držení ve vazbě.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhoval odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a rovněž požádal o přednostní projednání věci ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud usnesením ze dne 17. května 2012 sp. zn. IV. ÚS 1755/12 návrhu stěžovatele vyhověl a vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložil do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Ústavní soud pak věc projednal přednostně mimo pořadí.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadené rozhodnutí je v zásadním rozporu se základními ústavními principy platného práva České republiky, jakož i se souvisejícími mezinárodními smlouvami, majícími přednost před zákonem. Po celou dobu vydávacího řízení totiž tvrdí, že v dožadující se zemi jeho vydání se zcela evidentně porušují lidská práva, kdy situace se od doby rozhodování obecných soudů nezlepšila, nejsou zde dány dostatečné záruky spravedlivého procesu a existuje důvodná obava, že by v dožadující zemi nebyla respektována lidská práva, zejména čl. 3 a 6 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení. Stěžovatel s odkazem na informace podané většinou mezinárodních monitorovacích orgánů má za to, že podmínky ve věznicích v Gruzii jsou mimořádně bezútěšné, v řadě případů s trvalými důsledky na zdraví vězněných osob. Napadené rozhodnutí proto považuje za právně vadný, nezákonný a nespravedlivý akt. Stěžovatel rovněž upozornil na probíhající azylové řízení, neboť dne 6. prosince 2011 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Protože mezinárodní ochrana nebyla stěžovateli rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky ze dne 22. května 2012 č. j. OAM-38/LE-P12-ZA14-2012 udělena, stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal dne 26. června 2012 žalobu k Městskému soudu v Praze. Dále stěžovatel navrhoval provedení řady důkazů a na podporu svých tvrzení pak odkázal na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 (N 221/59 SbNU 195) ve věci extradice do Gruzie, na nález sp. zn. I. ÚS 752/02 ze dne 15. 4. 2003 (N 54/30 SbNU 65), ve kterém se jednalo o kolizi závazku smluvní strany vydávat osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující se strany trestní stíhání pro trestný čin, a závazku respektovat mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, a zejména poukazoval na nález vydaný pod sp. zn. II. ÚS 670/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 150/66 SbNU 269) ve věci vydání občana Gruzie k trestnímu stíhání do Gruzie. Stěžovatel argumentuje i zprávami a spisovým materiálem některých vládních a nevládních orgánů a organizací zabývajících se ochranou lidských práv, z nichž vyvozuje, že dodržení lidských práv v Gruzii v případě vydání stěžovatele nelze rozhodně zaručit - s tím, že tyto podklady má Ústavní soud k dispozici ve spise vedeném pod sp. zn. II. ÚS 670/12.
II. Rekapitulace průběhu řízení
4. Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 423/2012 (dále jen "soudní spis").
5. Ze soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel od 10. března 2010, kdy přicestoval do České republiky, do 9. května 2012 vykonával předběžnou vazbu a od 10. května 2012 do současné doby se nachází ve vydávací vazbě podle §400b trestního řádu ve Vazební věznici Praha-Pankrác. Úřad nejvyššího státního zástupce Ministerstva spravedlnosti Gruzie požádal dopisem doručeným Ministerstvu spravedlnosti České republiky dne 25. března 2010 o vydání stěžovatele, státního občana Ukrajiny, k trestnímu stíhání pro trestné činy příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí podle čl. 223 §2 a vydírání podle čl. 18 §2 a), c) trestního zákoníku Gruzie. Pokud jde o průběh vydávacího řízení, ve věci opakovaně rozhodovaly jak Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, tak i Nejvyšší soud a Ústavní soud.
6. Městský soud v Praze naposledy rozhodl usnesením ze dne 26. července 2011 č. j. Nt 423/2012-721 tak, že podle §397 odst. 1 trestního řádu z důvodu uvedeného v §393 písm. n) trestního řádu vydání stěžovatele do Gruzie přípustné není a stěžovatele podle §397 odst. 2 trestního řádu propustil z předběžné vazby na svobodu.
7. Na základě stížnosti, kterou podal státní zástupce, Vrchní soud v Praze rozhodnutí městského soudu v obou výrocích zrušil a rozhodl usnesením ze dne 8. září 2011 č. j. 14 To 150/2011-761 tak, že vydání stěžovatele do Gruzie je přípustné pro skutek spočívající v tom, že v postavení zločince organizujícího podsvětí s využitím svého vedoucího postavení se měl dopustit trestných činů vydírání podle čl. 181 §2 a), c) trestního zákoníku Gruzie a příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí podle čl. 223 §2 trestního zákoníku Gruzie.
8. Stěžovatel citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadl ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 27. října 2011 sp. zn. III. ÚS 2816/11 (dostupným stejně jako všechna další v nálezu citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz) odmítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že shodně s Vrchním soudem v Praze považoval z hlediska přípustnosti vydání stěžovatele za rozhodující, že Gruzie není státem, v němž by k porušování lidských práv docházelo ve větším měřítku či soustavně, s podporou úředních orgánů veřejné moci, a že gruzínské orgány jsou odhodlány přísně postihovat porušování práv obviněných a vězněných osob ze strany policie. Ústavní soud rovněž za zásadní považoval konkrétní záruky, jež byly gruzínskými orgány poskytnuty české straně ohledně osoby stěžovatele a možnosti české strany dodržení těchto podmínek v budoucnu ověřit. Vydané usnesení nicméně nebrání Ústavnímu soudu v rámci nyní podané ústavní stížnosti znovu ověřit, zda v konkrétním případě stěžovatele existují důvody, pro které by v případě vydání hrozilo stěžovateli porušení jeho základních lidských práv a svobod v oblasti justice a vězeňství.
9. Ministr spravedlnosti České republiky (dále též jen "ministr spravedlnosti") podal v trestní věci vydání stěžovatele do ciziny opravný prostředek dle §397 odst. 3 trestního řádu k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. prosince 2011 č. j. 11 Tcu 160/2011-18 napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2011 č. j. 14 To 150/2011-761 nezrušil, ale doplnil je o chybějící výrok, konkrétně že není přípustné vydání stěžovatele do Gruzie pro trestný čin příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí (vor v zakoně) podle článku 223 §2 trestního zákoníku Gruzie, pro skutek, kterého se měl jako vedoucí osoba zločinecké skupiny aktivně účastnit nejméně od prosince 2005 do 10. října 2009 z Ukrajiny, vedení nebo ovládání aktivity kriminálních kruhů, což je skupina lidí žijících podle pravidel jimi přijatých a uznávaných, jejichž účelem je získat prospěch pro ně samé nebo pro jiné prostřednictvím hrozeb, zastrašováním, nátlakem, pravidlem mlčení, řešením sporů kriminálním způsobem, získáváním mladých lidí a pácháním zločinů nebo nabádáním jiných k páchání zločinů. Toto rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
10. Ministr spravedlnosti pak rozhodnutím napadeným ústavní stížností:
1. povolil vydání stěžovatele do Gruzie k trestnímu stíhání podle zatýkacího rozkazu Městského soudu v Tbilisi ze dne 9. ledna 2010 č. 10a/106, a to pro spáchání trestného činu vydírání podle čl. 181 §2 a), c) trestního zákoníku Gruzie, který měl být spáchán v době od 11. října 2009 do konce prosince 2009;
2. nepovolil vydání stěžovatele do Gruzie k trestnímu stíhání podle zatýkacího rozkazu Městského soudu v Tbilisi ze dne 9. ledna 2010 č. 10a/106, a to pro trestný čin příslušnosti ke zločincům organizujícím podsvětí podle čl. 223 §2 trestního zákoníku Gruzie, který měl být spáchán v době od prosince 2005 do 10. října 2009.
11. V soudním spise je dále založeno:
- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2012 č. j. Nt 423/2010-776, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení,
- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2012 sp. zn. Nt 423/2012, kterým se předběžná vazba stěžovatele mění na vazbu vydávací,
- návrh stěžovatele na obnovu extradičního řízení ze dne 3. června 2012,
- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2012 č. j. 14 To 109/2012-936, kterým se stížnost stěžovatele proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení zamítá,
- usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2012 č. j. Nt 423/2010-941, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele na propuštění z vydávací vazby na svobodu,
- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2012 č. j. 14 To 131/2012-951, kterým vrchní soud zamítl stížnost stěžovatele proti rozhodnutí městského soudu o zamítnutí žádosti stěžovatele na propuštění z vydávací vazby na svobodu. Toto rozhodnutí nebylo dosud stěžovateli doručeno.
III. Rekapitulace vyžádaných vyjádření
12. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření ministra spravedlnosti České republiky a vyjádření Ministerstva zahraničních věcí České republiky.
13. Ministr spravedlnosti ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. září 2012 uvedl, že v průběhu extradičního řízení byly podrobně posuzovány podklady shromážděné za účelem posouzení otázky, zda vydání stěžovatele není v rozporu s mezinárodními závazky České republiky v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod, které jsou ve vnitrostátním právu vyjádřeny v ustanovení §393 písm. k) a l) trestního řádu, tedy zda neexistuje důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám čl. 6 Úmluvy (právo na spravedlivý proces) nebo by vazba či trest nebyly vykonávány v souladu s požadavky čl. 3 Úmluvy proti mučení.
14. Co se týče upozornění stěžovatele na dosud probíhající azylové řízení, ministr spravedlnosti uvedl, že podle trestního řádu i judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva je nutno otázky ochrany před porušováním lidských práv a soulad vydání se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodních smluv v oblasti ochrany základních lidských práv a svobod posoudit již v extradičním řízení, což obecné soudy i Ministerstvo spravedlnosti České republiky provedly podrobným zkoumáním otázek existence případných důvodných obav z porušení lidských práv v případě vydání stěžovatele do Gruzie, jak ukládají ustanovení čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy proti mučení, jakož i §393 písm. k) a l) trestního řádu, a to na základě důkazů provedených soudy obou stupňů. Postup Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze shledal v tomto směru dostatečný také Nejvyšší soud. Dodatečné posouzení důsledků žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu pro extradiční řízení, která byla podána až po pravomocném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o přípustnosti vydání, provedlo Ministerstvo spravedlnosti České republiky před rozhodnutím ministra spravedlnosti o povolení vydání a dospělo k závěru, že podání žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu v České republice jeho vydání do Gruzie nebrání. K tomu Ministerstvo vnitra České republiky vydalo dne 22. května 2012 správní rozhodnutí č. j. OAM-38/LE-P12-ZA14-2012, kterým mezinárodní ochrana stěžovateli udělena nebyla. Ministr spravedlnosti v této souvislosti upozornil, že v daném případě není s realizací vydání stěžovatele vyčkáváno na výsledek azylového řízení. Ministerstvo spravedlnosti České republiky již dopisem ze dne 15. května 2012 vyzvalo gruzínskou stranu k převzetí stěžovatele (v zákonem stanovené tříměsíční lhůtě). K přerušení sjednávání data a dalších podrobností realizace vydání došlo až v důsledku rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o povolení vydání. Z tohoto důvodu lhůta tří měsíců podle ustanovení §400b odst. 4 trestního řádu dosud neuplynula, neboť stěžovatel v době, kdy byl vzat do vydávací vazby, resp. kdy bylo rozhodnuto o přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací (10. května 2012), se již nacházel v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, (nejpozději od 6. prosince 2011), a došlo tedy ke stavění běhu této lhůty podle §400b odst. 5 trestního řádu, které dosud trvá.
15. Pokud jde o napadenou protiústavnost ustanovení §400b odst. 5 trestního řádu z důvodu absence výslovného časového omezení vydávací vazby, po dobu, po kterou se na osobu, o jejíž vydání jde, hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle zákona o azylu, ministr spravedlnosti ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že samotná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání, a nikoli proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2012 sp. zn. Nt 423/2012, kterým bylo rozhodnuto o přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací, a nesměřuje ani proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2012 sp. zn. Nt 423/2012, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby. K tomu předmětem ústavní stížnosti je údajná protiústavnost rozhodnutí o povolení vydání stěžovatele, které je projevem uplatnění §399 odst. 1 trestního řádu, nikoli ustanovení §400b odst. 5 trestního řádu.
16. Pokud stěžovatel argumentuje nálezem Ústavního soudu vydaným pod sp. zn. I. ÚS 2462/10 (viz výše), kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání i rozhodnutí Krajského soudu v Brně o přípustnosti vydání do Gruzie, přičemž Ústavní soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že v případě kolize závazků České republiky ze smluv extradičních se závazky ze smluv o ochraně lidských práv musí závazky ze smluv o ochraně lidských práv převážit, tento závěr Ústavního soudu ministr spravedlnosti nezpochybňuje, nelze z něj však dovozovat, že by azylové řízení mělo mít automatickou přednost. Naopak toto rozhodnutí podporuje interpretaci, že i v extradičním řízení je nutno posuzovat závazky ze smluv o ochraně lidských práv. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele, přesto však nebyla shledána kolize mezi závazky vyplývajícími z Evropské úmluvy o vydávání (vyhlášené pod č. 549/1992 Sb.) a z úmluv o ochraně lidských práv. V neposlední řadě ministr spravedlnosti připomenul, že Ústavní soud ve skutečnosti v případě nálezu vydaného pod sp. zn. I. ÚS 2462/10 nezrušil napadené usnesení krajského soudu z důvodu neskončeného azylového řízení, nýbrž z důvodu nedostatečnosti dokazování před krajským soudem.
17. K námitkám stěžovatele vzneseným k jeho označení jako "vora v zakoně" ministr spravedlnosti uvedl, že dává stěžovateli za pravdu, že takový pojem trestní právo České republiky nezná, stěžovatel však pomíjí, že posuzování oboustranné trestnosti se týká skutku, a nikoli jeho právní kvalifikace podle práva dožadujícího státu. K tomu vydání pro trestnou činnost, kterou gruzínská strana označila jako trestný čin účasti na zločinném spolčení v období od prosince 2005 do 10. října 2009, pak povoleno nebylo, protože jednání stěžovatele v tomto období, jak je popsaly gruzínské orgány, nenaplnilo znaky žádného trestného činu podle práva České republiky.
18. Ministr spravedlnosti se rovněž vyjádřil k zamítnutí návrhu na obnovu řízení o přípustnosti vydání, kterou stěžovatel podal podle §277 trestního řádu, s tím, že se ztotožňuje s názorem Městského soudu v Praze, že návrh na obnovu řízení o přípustnosti vydání přípustný není a že analogie, na kterou stěžovatel ve svém návrhu odkazuje, není namístě.
19. Závěrem svého vyjádření ministr spravedlnosti uvedl, že v rámci řízení a ani v rozhodnutí ve věci vydání stěžovatele do Gruzie nedošlo k stěžovatelem vytýkanému ani jinému porušení ústavního pořádku ani k porušení jiných právních předpisů České republiky či mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána. Proto ministr spravedlnosti navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a návrh na zrušení ustanovení §400b odst. 5 trestního řádu byl odmítnut jako nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Pro případ, že tomuto návrhu nebude vyhověno, vyslovil ministr spravedlnosti souhlas s upuštěním od případného ústního jednání podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §400b odst. 5 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
20. Dne 1. listopadu 2012 bylo Ústavnímu soudu doručeno vyjádření Ministerstva zahraničních věcí České republiky, které pro hodnocení informací o předmětné situaci v Gruzii nevládními organizacemi odkázalo na Human Rights Watch World Report 2012: Georgia a Amnesty International Annual Report 2012. Obecně pak Ministerstvo zahraničních věcí České republiky shrnulo, že pokud jde o podmínky trestního řízení a respektování práva na spravedlivý proces, zprávy mezinárodních organizací, navzdory pomalu se lepšící situaci, zmiňují téměř vždy nepatřičné vměšování exekutivy do soudní moci a vytváření prostředí beztrestnosti. Podle zpráv monitorovacích orgánů soudy v mnohých případech jen formálně potvrzují rozhodnutí učiněná předtím prokurátory. Kritizovaná je i nedostatečná kvalifikace soudců, mj. v oblasti ochrany lidských práv, jakož i systém výběru soudců, který je náchylný ke korupci. Podmínky ve věznicích jsou podle většiny mezinárodních monitorovacích orgánů mimořádně bezútěšné, v řadě případů s trvalými důsledky na zdraví vězněných osob.
21. Ústavní soud doručil citovaná vyjádření ministra spravedlnosti a Ministerstva zahraničních věcí České republiky stěžovateli k podání repliky. Stěžovatel v podané replice ze dne 26. října 2012 a v jejím doplnění ze dne 24. listopadu 2012 uvedl, že celé obvinění vůči jeho osobě v Gruzii považuje za zcela uměle vytvořené gruzínskými mocenskými orgány na politickou objednávku. Nikdy nebyl "vorem v zakoně" a nikdy nevydíral rektora Gruzínské národní univerzity. Stěžovatel upozornil, že je od 6. prosince 2011 žadatelem o azyl a z důvodu neudělení mezinárodní ochrany rozhodnutím ze dne 22. května 2012 podal v zákonné lhůtě správní žalobu. Stěžovatel má za to, že ministr spravedlnosti se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti opírá o značně zastaralé informace a všechny navíc hodnotí v neprospěch stěžovatele a v kontextu vyhovět závazku vyplývajícímu z mnohostranné mezinárodní dohody (Evropské úmluvy o vydávání). Tento postup považuje za velmi rozporuplný a především alibistický. K tomu stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 2221/07 ze dne 19. 3. 2008 (N 58/48 SbNU 857), I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499), Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.), I. ÚS 2443/08 ze dne 29. 12. 2009 (N 259/55 SbNU 499), I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 (N 171/38 SbNU 367), III. ÚS 534/06 ze dne 3. 1. 2007 (N 1/44 SbNU 3) a IV. ÚS 353/12 ze dne 10. 10. 2012 (N 171/67 SbNU 97).
IV. Rozhodování bez ústního jednání
22. V souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s připomenutím sdělení Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2012 č. Org. 72/12 k účinkům zákona č. 404/2012 Sb. na neskončená řízení před Ústavním soudem zahájená před 1. lednem 2013, publikovaného pod č. 469/2012 Sb., Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání.
V. Právní východiska k ústavní stížnosti
23. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva orgánem veřejné moci za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda orgány veřejné moci v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda neaplikovaly podústavní právo svévolně [srov. kupř. nález ze dne 30. června 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03 (N 90/33 SbNU 371), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Jinými slovy, jednou z podmínek zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a do aplikace podústavního práva je vedle nerespektování kogentní normy také nerespektování záruky spravedlivého procesu obsažené v Listině a Úmluvě.
24. Podle ustanovení §393 písm. k) trestního řádu je vydání osoby do cizího státu nepřípustné, jestliže je důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám článků 3 a 6 Úmluvy, anebo trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě by nebyl vykonán v souladu s požadavky článku 3 této Úmluvy; podle písmene l) téhož ustanovení vydání osoby do cizího státu je nepřípustné, je-li důvodná obava, že vyžádaná osoba by v dožadujícím státě byla vystavena pronásledování z důvodu svého původu, rasy, náboženství, příslušnosti k určité národnostní nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro své politické názory, nebo že by se zhoršilo její postavení v trestním řízení anebo při výkonu trestu odnětí svobody.
25. Ustanovení čl. 3 Úmluvy stanoví, že nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, a v čl. 6 Úmluvy je zakotveno právo na spravedlivý proces. V čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení se pak smluvní strany zavázaly, že nevypoví, nevrátí či nevydají osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení. V odstavci 2 téhož třetího článku Úmluvy proti mučení je uvedeno, že pro účely stanovení toho, zda existují takové důvody, vezmou příslušné orgány v úvahu veškeré související okolnosti, včetně, v odůvodněných případech, existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě.
26. Ústavní soud v nálezu ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12, bodu 26, na který stěžovatel odkazuje, ohledně případné kolize závazků z mezinárodních smluv s ústavněprávními kautelami ochrany základních práv a svobod konstatoval, že ochrana základních práv musí vždy převážit. Vydání není přípustné, pokud by jeho provedení kolidovalo s ústavními předpisy a se závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod. Přitom výčet okolností působících nepřípustnost vydání do ciziny uvedený v zákoně nelze považovat za vyčerpávající, a proto musí být zvažovány i další okolnosti, které by vydání mohly bránit, protože celá řada okolností bránících vydání osoby může být podřazena pod pojem rozporu s veřejným pořádkem, čímž se tradičně rozumí základní principy státního zřízení České republiky, ať už jsou vyjádřeny v ústavních předpisech a zákonech, nebo mají povahu obecných principů právního řádu v pozitivním právu nevyjádřených. To protože vydání osoby do ciziny k trestnímu stíhání či výkonu trestu znamená zpravidla velmi razantní zásah do práv takové osoby a jejích poměrů a jeho přípustnost nemůže být posuzována bez uplatnění zásady přiměřenosti.
27. Ústavní soud v nálezu ze dne 3. dubna 2012 sp. zn. IV. ÚS 28/12 (N 72/65 SbNU 17), bodu 31, uvedl, že při výkladu Listiny a Úmluvy musí být brán ohled na jejich zvláštní povahu jako záruk lidských práv a základních svobod, což vyžaduje, aby jejich ustanovení byla vykládána a aplikována tak, aby se jednalo o záruky skutečné a účinné. Navíc každý výklad Listiny a Úmluvy musí být souladný s jejich "obecným duchem" jako nástrojů určených k udržování a podpoře ideálů a hodnot demokratické společnosti.
28. Ve vztahu k čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 3 Úmluvy proti mučení pak Ústavní soud zdůraznil, že mu nepřísluší konstatovat faktické porušování zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení či trestání v cizozemských věznicích, ale je třeba zkoumat, zda jsou podstatné důvody domnívat se, že porušení tohoto zákazu v případě vydání hrozí (viz výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 752/02).
29. V nálezu ze dne 10. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 353/12, bodu 20, Ústavní soud ve vztahu k vyčerpání opravných prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, uvedl, že rozhodnutí ministra spravedlnosti není stricto sensu rozhodnutím o opravném prostředku, který stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje; jinými slovy, nejde o řízení, které by bylo stěžovateli k dispozici.
VI. Posouzení ústavní stížnosti
30. Pro posouzení ústavní stížnosti je podstatné zodpovězení otázky, zda by s určitou mírou pravděpodobnosti relevantně existující porušování základních práv a svobod v Gruzii na poli základních práv a svobod v justici a vězeňství mohlo stěžovatele postihnout.
31. Touto otázkou se aktuálně Ústavní soud zabýval v již zmiňovaném řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 670/12, jež mimo jiné směřovalo i proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, kterým bylo povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie. Ústavní soud zde dovodil, že ústavní stížnost je důvodná, neboť v řízení bylo dostatečně prokázáno, že existují podstatné důvody obávat se, že stěžovateli v případě vydání hrozí porušování základních práv v oblasti justice a vězeňství (bod 38).
32. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, s ohledem na aktuálně zjištěné skutečnosti, zejména s přihlédnutím k závěrům uvedeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 670/12, též s přihlédnutím k obsahu vyjádření Ministerstva zahraničních věcí České republiky ze dne 31. října 2012, dle jehož obsahu podmínky ve věznicích v Gruzii jsou podle většiny mezinárodních monitorovacích orgánů mimořádně bezútěšné, v řadě případů s trvalými důsledky na zdraví vězněných osob, po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je důvodná.
33. V řízení bylo dostatečným způsobem prokázáno, že existují podstatné důvody obávat se, že stěžovateli v případě vydání hrozí porušování základních práv v oblasti justice a vězeňství uvedených v čl. 3 a 6 Úmluvy a v čl. 3 Úmluvy proti mučení. Ministr spravedlnosti dle názoru Ústavního soudu nedostatečně zvážil míru případných negativních dopadů v případě vydání stěžovatele do Gruzie, a je proto třeba, aby znovu učinil spolehlivě závěr, zda by s určitou mírou pravděpodobnosti relevantně existující porušování základních práv a svobod v Gruzii v oblasti justice a vězeňství mohlo stěžovatele postihnout.
34. Pokud jde o návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, nebylo pro posouzení ústavnosti napadeného rozhodnutí provádění důkazů Ústavním soudem třeba. O povolení vydání stěžovatele totiž nerozhoduje Ústavní soud, nýbrž ministr spravedlnosti podle ustanovení §399 trestního řádu. Ústavní soud se ze stejného důvodu nezabýval ani dalšími námitkami stěžovatele v ústavní stížnosti vznesenými, neboť tyto je třeba aktuálně posoudit ve vydávacím řízení.
35. Návrh stěžovatele, konkrétně aby Ústavní soud uložil povinnost Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních lidských práv včetně neprodleného propuštění z vazby, se pak vymyká striktně kasační pravomoci Ústavního soudu, navíc za situace, kdy žádné rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Vrchního soudu v Praze nebylo předmětnou ústavní stížností napadeno. Proto je v této části ústavní stížnost nutno odmítnout jako část návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný dle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
36. Stěžovatel ústavní stížnost spojil i s návrhem na zrušení ustanovení §400b odst. 5 trestního řádu, neboť má za to, že napadené ustanovení vede k jeho neoprávněnému a nespravedlivému držení ve vazbě. Napadené ustanovení, kterým je upravena vydávací vazba a provedení vydání, zní: "Doba, po kterou se na osobu, o jejíž vydání jde, hledí jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany podle jiného právního předpisu4) (pozn.: zákon č. 325/1999 Sb., o azylu), se nezapočítává do lhůty uvedené v odstavci 4.". V §400b odst. 4 trestního řádu je pak stanoveno, že vydávací vazba může trvat nejdéle tři měsíce.
37. Podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu může spolu s ústavní stížností být podán návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. K tomu, aby mohl stěžovatel zpochybnit ústavnost jakéhokoliv ustanovení zákona, je tedy nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace na daný případ. Tak tomu však v projednávané věci není. Ústavní soud v této části souhlasí s argumentací uvedenou ve vyjádření ministra spravedlnosti (bod 15) s tím, že ústavní stížnost směřuje toliko proti rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání stěžovatele dle §399 odst. 1 trestního řádu. Ministr spravedlnosti přitom tak může učinit jen tehdy, jestliže soud podle §397 trestního řádu pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné. Za situace, kdy ústavní stížností není napadeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2012 sp. zn. Nt 423/2012, kterým bylo rozhodnuto o přeměně vazby předběžné na vazbu vydávací, ani usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. července 2012 sp. zn. Nt 423/2012, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z předběžné vazby, lze mít za to, že napadené ustanovení nebylo v posuzované věci aplikováno.
38. Návrh na zrušení ustanovení §400b odst. 5 trestního řádu, podaný podle ustanovení §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, nesplňuje tedy uvedenou podmínku přímé aplikace napadeného ustanovení dle §74 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto tento návrh odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
39. Z důvodů výše uvedených pak Ústavní soud ústavní stížnosti v části, v níž napadá rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 30. dubna 2012 sp. zn. 381/2010-MOT-T/102, podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.