ECLI:CZ:US:2013:4.US.1787.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1787/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Radka Sauera a Ing. Jiřího Sauera, zastoupených JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2013 č. j. 2 As 16/2012-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, potvrdil Krajský úřad Středočeského kraje (v řízení před správními soudy jako žalovaný) rozhodnutí Městského úřadu Vlašim, jímž bylo rozhodnuto o umístění stavby. Stěžovatelé následně podali žalobu k Městskému soudu v Praze, jelikož v postupu správních orgánů spatřovali řadu pochybení. Především poukazovali na to, že prvostupňový orgán vydal meritorní rozhodnutí dříve, než bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené proti oprávněné úřední osobě. Správní orgány se dále podle stěžovatelů dostatečně nevypořádaly se všemi vznesenými námitkami, přičemž žalovaný pochybil, když námitky stěžovatelů označil za nepřípustné podle §82 odst. 1 správního řádu.
Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí přisvědčil, že postup správních orgánů nebyl v souladu se správním řádem, nejednalo se však podle jeho názoru o vady natolik závažné, že by byly s to způsobit nezákonnost rozhodnutí. K chybnému posouzení odvolání ze strany žalovaného soud uvedl, že přes aplikaci §82 odst. 1 správního řádu se žalovaný se všemi vznesenými námitkami ve skutečnosti vypořádal. Žalobu proto soud zamítl.
Kasační stížnost následně Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozhodnutím, když se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně. Kasační soud dále podotkl, že stěžovateli vznesená námitka stran údajné absence vyhodnocení znaleckého posudku znalce Ing. Vladimíra Štíchy ze dne 20. 9. 2009 byla poprvé uplatněna až v replice k vyjádření osob zúčastněných na řízení ke kasační stížnosti, pročež se jí podle §109 odst. 5 soudního řádu správního nemohl zabývat.
Stěžovatelé proto podali ústavní stížnost, v níž Nejvyššímu správnímu soudu vyčítají, že zjevně nezákonná rozhodnutí správních orgánů aproboval, čímž porušil jejich právo na soudní ochranu. Stěžovatelé předně poukazují na závažné a těžko řešitelné důsledky, ke kterým by došlo, pokud by správní orgány mohly vydávat rozhodnutí, aniž by se předtím vypořádaly s námitkou podjatosti. Podle názoru stěžovatelů dále není možné, aby správní orgán odmítl odvolání stěžovatelů jako nepřípustné a s námitkami se vypořádal pouze okrajově v podobě obiter dictum. Takový postup lze označit za svévolný a vydané rozhodnutí za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Pokud jde o absenci vyhodnocení výše zmíněného znaleckého posudku, stěžovatelé poukazují na odvolání ze dne 14. 1. 2008, v němž měla být tato námitka uvedena. Na toto odvolání je údajně odkazováno i v následné žalobě.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Mezi tyto principy pak spadá také požadavek řádného odůvodnění vydaných rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud připustil, že řízení před správními orgány bylo zatíženo vadami, podle jeho názoru ovšem tyto vady neměly za následek zkrácení práv stěžovatelů. Ústavní soud se s tímto závěrem ztotožňuje.
Stěžovatelé sice v ústavní stížnosti obsáhle popisují negativní důsledky, ke kterým by za určitých okolností mohl napadený postup správního orgánu vést, již však neuvádí, jakým způsobem byla jejich ústavně zaručená práva porušena v tomto konkrétním případě. Z (nejen) ústavního hlediska je podstatné, aby správní orgány rozhodovaly podle zásad spravedlivého řízení. Za tímto účelem je prostřednictvím §14 správního řádu účastníkům řízení umožněno, aby namítali případnou podjatost osob podílejících se na výkonu pravomoci správního orgánu. V meritu věci by pak mělo být rozhodnuto až po rozhodnutí o této námitce. Tento požadavek slouží mimo jiné k naplnění toho, že ve věci skutečně nebude rozhodovat podjatá osoba. Zároveň však tento požadavek sám o sobě není základním právem účastníků řízení, nýbrž pouze prostředkem k zajištění jiného práva. Porušení tohoto požadavku tudíž bez dalšího nepředstavuje zásah do základních práv účastníků.
Jak z ústavní stížnosti vyplývá, o podjatosti úřední osoby bylo posléze rozhodnuto tak, že tato osoba není vyloučena z projednávání věci. Bylo tedy potvrzeno, že na územním rozhodnutí se žádná podjatá osoba nepodílela. Rozhodnutí proto v tomto směru lze označit za objektivní a spravedlivé, pročež k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů za těchto okolností nedošlo. Je také nutno podotknout, že stěžovatelé měli k dispozici opravný prostředek, o němž odvolací orgán rozhodoval již v době, kdy rozhodnutí o podjatosti úřední osoby nabylo právní moci, díky čemuž mohl postupovat podle §89 odst. 2 správního řádu a zvážit, zda namítaná vada mohla mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy.
Podobnou argumentaci je nutno uplatnit i u druhé námitky stěžovatelů. Odvolací správní orgán sice nesprávně vyhodnotil odvolání stěžovatelů jako nepřípustné podle §82 odst. 1 správního řádu, se všemi předloženými námitkami se však přesto dostatečně vypořádal, což následně ověřil i Městský soud v Praze. Ústavní soud tak i zde považuje za přiléhavý názor Nejvyššího správního soudu, že k reálnému zásahu do práv stěžovatelů za daných okolností nedošlo ani tímto pochybením.
Konečně, Ústavní soud se neztotožňuje s argumentem stěžovatelů, že Nejvyšší správní soud pochybil, jestliže s odkazem na §109 odst. 5 soudního řádu správního odmítl přezkoumat rozhodnutí Městského soudu v Praze stran absence vyhodnocení znaleckého posudku Ing. Vladimíra Štíchy. Po prostudování vyžádaného spisu Ústavní soud ověřil, že tato námitka v odvolání ani v následné žalobě vznesena nebyla.
Ústavní soud uzavírá, že v řízení před správními orgány ani v následném řízení soudním k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů nedošlo. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je důkladně a přesvědčivě odůvodněno a aplikaci podústavního práva nelze označit za nepřiměřenou.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu