ECLI:CZ:US:2013:4.US.1801.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1801/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Kralupy nad Vltavou, Riegerova 172, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2013 č. j. 4 Tdo 261/2013-31, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012. č. j. 13 To 389/2012-675 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. 8. 2012 č. j. 2 T 132/2012-650, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zák."), a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 a odst. 2 písm. c) tr. zák. Za toto jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s podmíněným odkladem s dvouletou zkušební dobou. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nalézací i odvolací soud nesprávně posoudily otázku zavinění. Dovolacímu soudu pak vytýká, že odmítl tuto otázku meritorně přezkoumat, neboť dospěl k nesprávnému závěru, že námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu nelze považovat za námitku právní a tato stěžovatelem uplatněná námitka nezakládá zákonný dovolací důvod. Stěžovatel uvedl řadu výhrad týkajících se především hodnocení provedených důkazů, které ovšem neobsahují žádnou ústavněprávní argumentaci.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených obecnými soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdyby napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je jeho opětovná polemika s rozhodnutími soudů o jeho vině.
Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před ostatními soudy, včetně Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nelze námitku stěžovatele týkající se subjektivní stránky trestného činu označit za námitku právní, když její těžiště spočívá v tvrzení stěžovatele, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a nevypořádaly se s jeho obhajobou. Přesto se k této námitce stěžovatele vyjádřil a s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně objasnil, že stěžovatel se dopustil výše uvedeného trestného činu ublížení na zdraví minimálně v úmyslu nepřímém. V dalších podrobnostech lze odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí trestních soudů a nemá význam znovu opakovat argumenty, vztahující se k námitkám stěžovatele.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatele neshledal. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu