ECLI:CZ:US:2013:4.US.1850.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1850/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Jana Faltejska, advokáta, zastoupeného Mgr. Martinem Mihalem, advokátem se sídlem Nerudova 63, 430 01 Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 2. 2013 č. j. 5 Tmo 73/2012-207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 13, 14, 17 a 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí, bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně a znovu rozhodnuto tak, že se stěžovateli (jakožto ustanovenému obhájci v trestní věci) přiznává odměna a náhrada výdajů ve výši 44 760 Kč. Co do částky 582 Kč byl stěžovatelův návrh zamítnut. Odvolací soud v souladu s rozhodnutím okresního soudu stěžovateli nepřiznal stravné za dvě podniknuté pracovní cesty, neboť nebyl naplněn předpoklad trvání cest déle než 12 hodin, jež je vyžadován ustanovením §24 odst. 2 písm. k) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu. Krajský soud (stejně jako soud nalézací) dále snížil stěžovatelem požadovanou náhradu za promeškaný čas v souvislosti s nekonaným hlavním líčení ze dne 23. 11. 2010 o 10% podle §15a vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 31. 12. 2010, a v souvislosti s nekonaným hlavním líčením ze dne 16. 6. 2011 o 30% podle §12b advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2012.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní poukazuje na to, že tentýž soud v jiné věci došel k závěru, že náhrada za promeškaný čas předmětným snížením nepodléhá. Postupem soudu v napadeném usnesení tak mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na legitimní očekávání. Podle stěžovatele je navíc z ustanovení §12b a §15a advokátního tarifu zřejmé, že snížením měly podléhat pouze úkony, přičemž promeškaný čas úkonem nazývat nelze.
Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem soudu ohledně stravného. Nárok na náhradu cestovních výdajů totiž podle něj nelze posuzovat podle zákona o daních z příjmů, nýbrž podle zákoníku práce. Opačný výklad by údajně byl vnitřně rozporný, soudy by totiž krom stravného musely podle zákona o daních z příjmu posuzovat také nárok na ostatní cestovní výdaje, což však nečiní. Podle tohoto výkladu by navíc byli bezdůvodně zvýhodňováni advokáti, kteří advokacii vykonávají v zaměstnaneckém poměru, a kteří by tudíž na stravné podle zákoníku práce právo měli. Skutečnost, že se nárok advokátů na stravné má posuzovat podle zákoníku práce, podle stěžovatele vyplývá také z historického výkladu, jelikož např. již nařízení Ministra spravedlnosti č. 115/1951 Sb., kterým se stanoví sazby odměn za úkony právní pomoci poskytované advokátními poradnami, výslovně stanovovalo, že se cestovní výdaje nahrazují ve výši vyplývající z předpisů platných pro zaměstnance.
Soudům je také v ústavní stížnosti vyčítáno, že jsou při rozhodování ovlivněny fiskálními tlaky.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a v zásadě proto nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti. Přezkum Ústavním soudem je omezen pouze na zjištění, zda postup soudů dostál ústavněprávním požadavkům.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s krajským soudem ohledně výkladu podústavního práva, předkládá výklad vlastní a po Ústavním soudu žádá, aby rozhodl, který výklad je správný. Taková úloha však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ingerence Ústavního soudu je v těchto případech možná pouze tehdy, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu, případně jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Ve vztahu k předmětné ústavní stížnosti je dále potřeba uvést, že stěžovateli nepřiznaná částka je hluboko pod hranicí bagatelnosti. Ústavní soud přitom ustáleně judikuje, že bagatelní částky často již jen pro svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní stížnost je proto v těchto případech prakticky vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecných soudů přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. Tento postup pak nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti určitých sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009).
Je pravda, že intenzitu zásahu do základních práv je vždy nutno posuzovat individuálně, např. s ohledem na konkrétní majetkové poměry stěžovatele. V dané věci (při nepřiznané částce 582 Kč oproti celkově přiznaným 44 760 Kč) si nicméně lze představit zásah do stěžovatelových práv jen stěží. Stěžovatel ani nikterak neprokázal, že se vůči němu jedná ze strany soudů o častý postup, jehož důsledky by měly mít v rámci jeho advokátní praxe výrazně negativní vliv na výdělkové poměry stěžovatele jako advokáta (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1436/12 ze dne 23. 7. 2012).
Ústavní soud se tedy na základě výše řečeného zabýval tím, zda v napadeném usnesení nelze spatřovat natolik extrémní pochybení, které by přes bagatelnost sporu mohlo porušit stěžovatelova ústavně zaručená práva. Takové pochybení však, aniž by Ústavní soud zkoumal, zda je obecným soudem učiněný výklad advokátního tarifu správný, v dané věci shledáno nebylo. Rozhodnutí krajského soudu je logicky a podrobně odůvodněno a učiněné závěry nejsou zjevně excesivní, naopak jsou podloženy relevantní judikaturou.
Pokud jde o stěžovatelem namítanou nejednotnost při rozhodování, Ústavní soud podotýká, že mezi jeho úkoly sjednocování judikatury nepatří, jakkoli je její nejednotnost jevem nežádoucím. Z ústavní stížnosti přitom nevyplývá, že by z této nejednotnosti pro stěžovatele plynuly takové důsledky, které by svou podstatou porušovaly jeho základní práva, a tím ingerenci Ústavního soudu opodstatňovaly.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že nic z napadeného usnesení nenasvědčuje tomu, že by krajský soud byl při svém rozhodování ovlivněn "fiskálními tlaky", jak o nich hovoří stěžovatel. Nelze ostatně přehlédnout, že odvolací soud oproti soudu nalézacímu přiznanou částku stěžovateli zvýšil a z celkově požadované sumy nepřiznal jen zcela zanedbatelnou část (zhruba 1%).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2013
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu