ECLI:CZ:US:2013:4.US.1852.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1852/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky se sídlem Dlouhá 13, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Petrem Polednem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Maiselova 38/15, 110 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2012 č. j. 19 Co 544/2011-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí potvrzující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 12. 2011 č. j. 33 EXE 1812/2011-25, jímž byla stěžovali uložena pořádková pokuta ve výši 15 000 Kč.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 33 EXE 1812/2011, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že soud v exekučním řízení, zahájeném k návrhu oprávněného z rozhodčího nálezu ze dne 14. 1. 2010 sp. zn. Rsp 1476/09, uložil shora označeným usnesením stěžovateli pořádkovou pokutu za to, že neuposlechl výzvy soudu k předložení příslušného rozhodčího spisu či kopie "Smlouvy o půjčce s prohlášením o uznání dluhu, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 10. července 2009". K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K námitkám stěžovatele poukazujícím na neveřejnost rozhodčího řízení a povinnost mlčenlivosti rozhodců, uvedl, že zapůjčením rozhodčího spisu soudu není jejich povinnost mlčenlivosti dotčena a že povinnost předložit spis soudu pro účely nařízení exekuce je logickým důsledkem povinnosti soudu přezkoumat exekuční titul z hlediska jeho vykonatelnosti. Odvolací soud přirovnal povinnost mlčenlivosti rozhodců ke korespondující povinnosti mlčenlivosti soudců, kteří též předkládají svoje spisy exekučnímu soudu, aniž by uvažovali o porušení povinnosti mlčenlivosti nalézacího soudce, a uzavřel, že soud je povinen přezkoumávat exekuční tituly, tedy i rozhodčí nález, podle shodných zákonných pravidel.
V ústavní stížnosti stěžovatel oponoval právním závěrům Městského soudu v Praze s tvrzením, že soudy obou stupňů interpretovaly povinnost mlčenlivosti uloženou zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nesprávně, vytkl jim, že nezohlednily limity dokazování upravené v ustanovení §124 o. s. ř. a ustanovení §129 o. s. ř. neaplikovaly ve shodě s nimi. Použití analogie označil za nepřípadné s poukazem na rozdílné postavení soudce v soustavě obecných soudů a rozhodců jako osob stojících mimo tuto soustavu a podléhajících zvláštnímu právnímu režimu. S citacemi z nálezové judikatury Ústavního soudu stěžovatel též tvrdil, že napadené rozhodnutí bylo nedostatečně odůvodněno, což navozuje domněnku, že soud nepostupoval nestranně.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 6. 2012 zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Stěžovatel v podání ze dne 4. 7. 2012 avizoval Ústavnímu soudu, že nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání ve věci.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje, že rozhodce či rozhodčí soud (stěžovatel) není orgánem veřejné moci, nicméně dává najevo, že rozhodčí řízení není řízením zcela autonomním a nestojí mimo právní systém (usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02 ze dne 15. 7. 2002, U 20/27 SbNU 257, usnesení sp. zn. III. ÚS 32/06 ze dne 20. 7. 2006 dostupné stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz a řada dalších). Zastává názor, že základní zásady řízení platí i v řízení před rozhodci, a proto připouští, aby některé otázky, zejména otázka případného nedostatku pravomoci rozhodce, byly zkoumány obecným soudem i v exekučním řízení (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011, nález sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. 1. 2012, nález sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012, nález sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012). Je tomu tak proto, že i přes všechny odlišnosti rozhodčího řízení od řízení soudního zákon připíná výsledku rozhodčímu nálezu jako výsledku rozhodčího řízení obdobný znak vykonatelnosti, tj. státem garantované vynutitelnosti (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 37/08 ze dne 28. 1. 2009). I přes všechny rozdíly mezi rozhodčím a soudním řízením, jsou tak nález rozhodce i rozsudek obecného soudu minimálně z hlediska účinků nucené prosaditelnosti jejich obsahu v exekučním řízení zcela srovnatelné.
Pokud jde o postavení soudce obecného soudu a rozhodce, Ústavní soud a priori neodmítá srovnání povinnosti jejich mlčenlivosti a s tím související ediční povinnost, jak k ní v projednávané věci dospěl za pomoci analogie exekuční soud. Rozhodce zcela zjevně není orgánem veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 37/08 ze dne 28. 1. 2009), nicméně i jako osoba soukromého práva má propůjčenou určitou rozhodovací pravomoc, se kterou jsou logicky spjata i určitá omezení, popř. povinnosti; mezi ně lze nepochybně zařadit i povinnost poskytovat součinnost obecným soudům, zvláště tehdy, jde-li o činnost exekučního soudu, jež je, jak shora rozvedeno, jistým způsobem s výsledky činnosti rozhodce provázána. Současně lze však připustit, že součinnost rozhodce s exekučním soudem lze důvodně limitovat, neboť soud při nařízení exekuce není jakkoliv oprávněn ke kontrole dispozic souvisejících s řízením, je oprávněn pouze ke kontrole účinků pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, což znamená, že informace, které nesouvisí s nařízením exekuce, nemá důvod vyžadovat.
Ve vztahu k namítané kolizi povinnosti mlčenlivosti rozhodce a ediční povinnosti opírající se o veřejný zájem na řádném výkonu rozhodnutí, Ústavní soud nepovažoval za nepřiměřené, pokud Obvodní soud pro Prahu 2 požádal stěžovatele o rozhodčí spis nebo o označenou listinu v souvislosti s návrhem na nařízení exekuce k vymožení plnění na základě rozhodčího nálezu. Stěžovatel ovšem na výzvu soudu adekvátně nereagoval, zcela odmítl rozhodčí spis předložit, stejně jako nepředložil ani označenou listinu; ze soudního spisu též nevyplývá, že by příslušní rozhodci sdělili soudu, s jakým výsledkem se setkala jejich žádost o zproštění mlčenlivosti směřovaná ke stranám sporu. Ústavní soud též přihlédl k tomu, že o nařízení exekuce soud rozhoduje neveřejně a že z argumentace stěžovatele nevyznělo nic, co by signalizovalo důvodné obavy stran sporu ze zapůjčení rozhodčího spisu exekučnímu soudu.
Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatele o nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí, naopak má za to, že obsahuje důvody, na nichž je založeno. Z hlediska kautel čl. 36 odst. 1 Listiny lze též vyloučit pochybení soudu, které by zakládalo důvod k zásahu Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu upravuje tzv. návrhy zjevně neopodstatněné jako zvláštní kategorii návrhů, jež umožňuje Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení je odmítnout, byť sice splňují všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jim nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Tak tomu bylo i v projednávané věci, a proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu