ECLI:CZ:US:2013:4.US.1889.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1889/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Jiřího Kabourka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem v Praze, Belgická 38, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ul 25/2013 ze dne 9. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu. Napadeným usnesením byl zamítnut návrh, aby Vrchní soud v Praze uložil Městskému soudu v Praze v konkursu vedeném na majetek stěžovatele pod sp. zn. 52 K 92/97 povinnost vyznačit správně doložku právní moci na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2004 č. j. 52 K 92/97-2605, na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2004 sp. zn. 1 Ko 571/2004 a na všech dalších rozhodnutích, na nichž je podle stěžovatele doložka právní moci vyznačena zjevně nesprávně.
Stěžovatel dne 18. 3. 2013 žádal konkursní soud o zaslání stejnopisů shora uvedených rozhodnutí s požadavkem na "správné" vyznačení doložky právní moci, neboť měl za to, že na nich vyznačená doložka "nemá v zákoně oporu", z čehož dovozoval, že v řízení dochází k průtahům. Městský soud mu nevyhověl.
Vrchní soud v odůvodnění zamítavého rozhodnutí mj. uvedl, že podání stěžovatele není stížností na průtahy v řízení, ale výtka v něm obsažená směřuje výlučně ke zpochybnění zákonnosti postupu v konkursu, jenž je veden na jeho majetek. Vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí není procesním úkonem soudu, ohledně něhož by bylo možné důvodně namítat, že by v řízení docházelo k průtahům, a že ani příp. nesprávnost jejího vyznačení nemůže vést k jakýmkoliv průtahům v řízení. Správností vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí se pravidelně zabývají soudy odvolací nebo dovolací při zkoumání včasnosti podaného opravného prostředku.
Stěžovatel s uvedeným právním názorem nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že v řízení k průtahům dochází. Vrchní soud měl uložit městskému soudu lhůtu k provedení požadovaného úkonu, přičemž by mu mohl poskytnout časový prostor, aby získal informace ze spisů nacházejících se u různých soudů. Dále předkládá argumentaci na podporu tvrzení o nesprávnosti vyznačené doložky právní moci. Zdůrazňuje, že nesprávně vyznačená doložka právní moci má dalekosáhlé důsledky pro celý konkurs, neboť je zpochybněno jakékoliv navazující rozhodnutí konkursního soudu.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že vrchní soud se návrhem stěžovatele na provedení procesního úkonu podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb. patřičně zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Jeho závěrům, podle nichž vyznačení (v projednávané věci změna) doložky právní moci rozhodnutí není procesním úkonem soudu, ohledně něhož by bylo možné důvodně namítat, že by v řízení docházelo k průtahům, nelze v této projednávané věci z hlediska ústavnosti nic vytknout. Ústavní soud dodává, že stěžovatel, který předpokládá, že vada řízení spočívající v nesprávném vyznačení právní moci (dnem 11. 11. 2004) ovlivnila další řízení v rámci vedeného konkursu, měl možnost nesprávné vyznačení doložky právní moci, pokud by mělo nějaký dopad na tato řízení, v příslušných řízeních namítat. Pokud doložku právní moci, která je úředním osvědčením o právní skutečnosti, tj. o nabytí právní moci jí označeného rozhodnutí a svědčí jí presumpce správnosti, stěžovatel nyní zpochybňuje návrhem podaným dne 27. 3. 2013 podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., jeví se jeho tvrzení o tom, že účastníci konkursu jsou postupem soudu vystaveni značné míře nejistoty, jako rozporné.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, vrchní soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu