ECLI:CZ:US:2013:4.US.1930.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1930/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jana Grosama, soudního exekutora, Exekutorského úřadu Praha 6, se sídlem Praha 6, Bělohorská 270/17, právně zastoupeného Mgr. Janem Dajbychem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Tychonova 44/3, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. března 2012, č.j. 11 Kseo 4/2009-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím, respektive jemu předcházejícím řízením, došlo k porušení čl. 2 odstavce 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odstavce 1 Listiny, čl. 39 a čl. 40 odstavce 3 Listiny, jakož i čl. 6 odstavců 1 a 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 odstavce 1 a čl. 13 Úmluvy.
Napadeným rozhodnutím bylo zrušeno rozhodnutí kárného senátu kárné komise Exekutorské komory ČR ze dne 9. října 2007, č.j. KŽ 11/07-21, a stěžovatel byl uznán vinným, že jako soudní exekutor závažně a opětovně porušil své povinnosti při výkonu exekuční činnosti, čímž spáchal kárné provinění podle §116 odstavce 2 exekučního řádu, a za to mu byla uložena pokuta ve výši 20.000,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že kárný senát v jeho věci spojil dvě původně samostatná řízení sp. zn. 11 Kseo 4/2009 a 11 Kseo 6/2009, ke společnému projednání a rozhodnutí, přičemž v první věci vystupoval Nejvyšší správní soud jako odvolací orgán (odvolání proti rozhodnutí Exekutorské komory ČR č.j. KŽ 11/07-21). Ve druhé věci pak nejprve rozhodla kárná komise Exekutorské komory ČR dne 2. dubna 2007, č.j. KŽ 22/06-34, a uložila stěžovateli napomenutí. Poté, co odvolání podal pouze stěžovatel, odvolací senát kárné komise Exekutorské komory ČR rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Věc však Nejvyšší správní soud spojil s první věcí a rozhodl přísněji - uložil stěžovateli pokutu 20.000,- Kč. Soud rozhodl méně příznivě, a porušil zásadu reformationis in peius. Stěžovatel byl potrestán za neodůvodněné průtahy v řízení, přičemž Nejvyšší správní soud zcela pominul obranu stěžovatele. Za kárné provinění je možno posoudit pouze jednání kvalifikované, které naplňuje skutkovou podstatu dle ustanovení §116 odstavce 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekutorské činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Pokud tyto požadavky nebyly naplněny, nemůže být protiprávní jednání postiženo jako kárné provinění. Porušení čl. 38 odstavce 2 Listiny není ustanovením exekučního řádu a nezakládá tedy kárnou povinnost. Nejvyšší správní soud svým nesprávným výkladem rozšířil kárnou odpovědnost zcela nepřijatelným způsobem k tíži stěžovatele. Učinil tak s odkazem na ustanovení §2 exekučního řádu, jehož účelem však, podle stěžovatele, je stanovení nezávislosti exekutora.
Dále stěžovatel uvedl, že již dříve byl uznán vinným ze spáchání kárného provinění spočívajícího v průtazích v době od 13. května 2005 do 21. prosince 2006. Tato doba se přitom překrývá s dobou průtahů v posuzovaných skutcích, stěžovatel tak byl dvakráte postižen pro stejnou věc, a tím došlo k porušení zásady ne bis in idem. Odkázal přitom na judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn. 13 Kse 22/2009, podle kterého způsobil-li exekutor ve více věcech v témže čase, nejedná se o samostatný skutek, ale o pokračování v neplnění povinností exekutora. Za nedůvodnou nečinnost v konkrétním čase, i když v různých spisech, by neměl být opakovaně postižen.
Zásah do svých práv spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že nejednotností rozhodování kárných senátů bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. Jednoinstančností jejich rozhodování nedochází ke sjednocování judikatury a neexistuje tak možnost bránit se rozlišnému přístupu v obdobných věcech pro nepředvídatelnost jejich postupu. K tomu stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09.
Stěžovatel dále brojil proti vymezení subjektivní odpovědnosti exekutora za jednání, pro které byl kárně stíhán, neboť takový závěr nemá oporu v právních předpisech a je tedy projevem libovůle Nejvyššího správního soudu, který nepřiměřeně aplikoval na projednávanou věc odpovědnost objektivní.
Závěrem stěžovatel namítal průtahy v řízení u Nejvyššího správního soudu, jemuž byl návrh proti stěžovateli předložen dne 21. června 2007, respektive 15. prosince 2006 a rozhodnuto bylo teprve dne 23. března 2012, tedy po více jak pěti letech.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 11 Kseo 4/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.
Stěžovatel byl napadeným rozhodnutím uznán vinným ze spáchání kárného provinění, spočívajícího v průtazích v exekučních řízeních. V ústavní stížnosti pak sám namítal nepřiměřené průtahy řízení ve svojí věci před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud se proto nejprve zaměřil na chronologii průběhu řízení ve věci.
Dne 18. prosince 2006 obdržela exekutorská komora první z projednávaných návrhů na zahájení kárného řízení. Rozhodnutím ze dne 2. dubna 2007, č.j. KŽ 22/06-34, byl stěžovatel shledán vinným, a potrestán napomenutím. K odvolání stěžovatele bylo, na základě usnesení odvolacího senátu ze dne 13. května 2008, č.j. KŽ 22/06-63, vydáno rozhodnutí Prezídia exekutorské komory ČR ze dne 5. června 2009, č.j. KŽ 22/06-65, jímž napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dříve, než se tak stalo, došlo novelou exekučního řádu č. 183/2009 Sb., účinnou ode dne 26. května 2009, ke změně příslušnosti orgánu rozhodujícího o kárných žalobách - podřazení věci kárnému soudu. V souladu s čl. II. bodu 6 novely č. 183/2009 Sb., došlo dne 6. srpna 2009 k postoupení spisu Nejvyššímu správnímu soudu, který organizačně zajištuje činnost kárného soudu. Kárný senát Nejvyššího správního soudu vydal dne 2. prosince 2009 usnesení č.j. 11 Kseo 6/2009-87, jímž byl podán návrh k Ústavnímu soudu na posouzení ústavnosti některých ustanovení zmíněné novely exekučního řádu a řízení ve věci bylo přerušeno. Poté, co Ústavní soud rozhodl o návrhu nálezem ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. Pl. ÚS 38/09 (č. 269/2011 Sb.), rozhodl kárný senát Nejvyššího správního soudu usnesením ze dne 6. října 2011, č.j. 11 Kseo 6/2006-106, o pokračování v řízení ve věci. Na základě žádosti stěžovatele bylo ze zdravotních důvodů, a s ohledem na jeho zájem na účasti, přeloženo ústní jednání ze dne 23. února 2012 na den 23. března 2012. Jednání se stěžovatel nezúčastnil a v jeho nepřítomnosti bylo nejprve rozhodnuto o spojení věcí (nově jen č.j. 11 Kseo 6/2009-149) a následně vydáno napadené rozhodnutí.
Exekutorská komora obdržela druhý z projednávaných návrhů na zahájení kárného řízení stěžovatele ze dne 21. června 2007 dne 27. června 2007. Dne 9. října 2007, pod č.j. KŽ 11/07-21 vydal kárný senát kárné komise Exekutorské komory rozhodnutí, v němž stěžovatele zprostil kárné žaloby. Rozhodnutí byla účastníkům doručena dne 5. respektive 6. února 2008. Dne 22. února 2008 bylo doručeno odvolání ministra spravedlnosti, o kterém však nebylo do 26. května 2009 rozhodnuto, a proto, s ohledem na výše popsané okolnosti, došlo dne 14. července 2009, dle čl. II. bodu 6 novely č. 183/2009 Sb., k postoupení spisu Nejvyššímu správnímu soudu, a věc byla nadále vedena pod sp. zn. 11 Kseo 4/2009. Usnesením kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009, č.j. 11 Kseo 4/2009-40, bylo řízení ve věci přerušeno, s ohledem na výše zmíněný návrh. Po rozhodnutí Ústavního soudu bylo dne 6. října 2011, č.j. 11 Kseo 4/2009-46, vydáno usnesení o pokračování v řízení ve věci. I v této věci bylo nařízené jednání ze dne 23. února 2012 přeloženo na 23. března 2012, kdy bylo po připojení k výše uvedené věci vydáno napadené rozhodnutí.
V popsaném postupu nelze shledat neodůvodněnou a nepřiměřenou nečinnost orgánů rozhodujících v jeho věci. Jak je z popisu vývoje řízení patrné, i s ohledem na odkaz na novelu exekučního řádu, došlo v průběhu řízení o kárném provinění ke změně v řízení o kárných žalobách, a došlo tak ke sjednocení pro všechny subjekty, jichž se týká. Řízení se stalo jednoinstanční s tím, že o nich nadále rozhoduje jediný specializovaný orgán - Kárný soud. Ke spojení věcí stěžovatele do jednoho řízení došlo v souladu s přechodnými ustanoveními k dříve neskončeným řízením dle novely exekučního řádu č. 183/2009 Sb., nejednalo se tedy o dvě různá postavení Nejvyššího správního soudu v jednotlivých řízeních.
Pokud v prvním z řízení, vedeným pod sp. zn. KŽ 22/06, došlo k vrácení věci orgánu prvního stupně, přičemž odvolacímu orgánu příslušelo vydat přímo rozhodnutí, je lichá námitka porušení zásady reformatio in peius. K jejímu porušení by došlo pouze za situace, kdyby rozhodnutím odvolacího orgánu byla stěžovateli uložena přísnější sankce. Vrácením věci orgánu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí není tato zásada bez dalšího narušena, dojde-li nově k jednomu přísnějšímu potrestání společným trestem za více kárných provinění. Uvedenou zásadu obsahoval kárný řád exekutorské komise, a ačkoliv řízení podle nové právní úpravy je pouze jednostupňové, přihlédl k ní i kárný soud. Pro jedno kárné provinění tak stěžovateli hrozilo toliko napomenutí, přičemž za druhé existoval jen zákonný limit. Stěžovateli byla za obě provinění uložená pokuta 20.000,- Kč, přičemž její výše byla, dle §116 odstavce 3 písmeno c) a odstavce 6 exekučního řádu, omezena maximální částkou 1.788.200,- Kč. Za této situace není možno pokutu překračující 1% zákonného maxima považovat za nepřiměřenou. Už vůbec pak není možno její udělení považovat za porušení zásady reformatio in peius. Kárný soud se rovněž vypořádal s námitkou ne bis in idem, zcela ústavně konformním způsobem, na nějž může Ústavní soud toliko odkázat (odstavec 44 a následné).
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem kárného soudu v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Kárné řízení probíhalo dle zákonem předvídaného postupu, přičemž komplikace byla bezesporu způsobena změnou příslušné procesní úpravy. Přechod však respektoval zákonné vymezené a procesní zásady. Své rozhodnutí kárný soud řádně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu