ECLI:CZ:US:2013:4.US.1937.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1937/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jindřicha Vališe, advokáta, zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2013 sp. zn. 10 To 30/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. června 2013, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2013 sp. zn. 10 To 30/2013, a to pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, odst. 3 a 4, čl. 9 odst. 2 písm. d), čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 37 odst. 2 a odst. 3, a dále čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 79 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením vyšší soudní úřednice Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2013 č. j. 42 T 4/2012-606 bylo rozhodnuto tak, že ve výroku pod bodem I byla podle ustanovení §151 odst. 3 trestního řádu obhájci JUDr. Vališovi (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) stanovena odměna a náhrada hotových výdajů ve výši celkem 69 536,95 Kč, sestávající zejména z vyčíslených dílčích částek za jednotlivé úkony a režijních paušálů a DPH. Výrokem pod bodem II pak byl ve zbytku požadované částky ve výši 29 320,05 Kč návrh obhájce zamítnut. Proti tomuto rozhodnutí podal JUDr. Vališ stížnost.
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2013 sp. zn. 10 To 30/2013 bylo podle ustanovení §149 odst. 1 odst. 3 trestního řádu napadené usnesení zrušeno v dílčím výroku "20% DPH 12 241,95 Kč" a v dílčím výroku o celkové odměně za právní služby a náhradě hotových výdajů "celkem 69 536,95 Kč" a v celém výroku pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto, že "ve zbytku požadované částky ve výši 29 320,05 Kč se návrh zamítá". Podle ustanovení §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že podle ustanovení §151 odst. 3 trestního řádu se obhájci JUDr. Jindřichu Vališovi stanovuje 20% DPH ve výši 11 640,- Kč a odměna za právní služby a náhradu hotových výdajů, včetně DPH ve výši celkem 69 935,- Kč (výrok pod bodem I) a obhájci JUDr. Jindřichu Vališovi se nepřiznává nárokovaná odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 28 105,- Kč (výrok pod bodem II), jinak zůstalo napadené usnesení nedotčeno (výrok pod bodem III).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, které spatřuje v aplikaci ustanovení §12b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), ve znění účinném od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2012, které stěžovatel považuje za protiústavní.
Stěžovatel poukazuje na to, že ustanovení §12b advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. prosince 2012) bylo do advokátního tarifu vtěleno vyhláškou č. 399/2010 Sb. Dle tohoto ustanovení se sazby mimosmluvní odměny za úkony právních služeb ustanoveného obhájce v trestním řízení snižují o 30 %. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že toto ustanovení mělo být pouze ustanovením přechodným, což je zřejmé z důvodové zprávy. Přestože tedy mělo mít toto ustanovení pouze přechodný charakter, bylo zrušeno až vyhláškou č. 486/2012 Sb., která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2013 s tím, že nově dle ustanovení §12a odst. 1 advokátního tarifu, v platném znění, se sazba mimosmluvní odměny za úkony právních služeb ustanoveného obhájce trvale snižuje o 20 %.
Stěžovatel má za to, že uvedeným ustanovením jsou ustanovení obhájci diskriminováni oproti obhájcům zvoleným (a zároveň obvinění, kteří si obhájce zvolili, jsou diskriminováni oproti obviněným, kterým byl obhájce ustanoven) a dále proti ostatním státem odměňovaným skupinám osob, a to aniž by bylo toto znevýhodnění jakkoliv objektivně a rozumně zdůvodněno.
Výše uvedené ustanovení advokátního tarifu stěžovatel považuje za protiústavní, neboť zakládá nerovnost mezi ustanoveným a zvoleným obhájcem a neoprávněně znevýhodňuje ustanoveného obhájce oproti ostatním státem odměňovaným skupinám osob (např. notářům, exekutorům). Stěžovatel dále uvádí, že změnou advokátního tarifu bylo zasaženo do jeho práva na legitimní očekávání.
III.
Ústavní soud připomíná, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad činností soudů rozhodujících ve věcech civilních, trestních a správních. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů je Ústavní soud oprávněn zasahovat pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že ačkoli stěžovatel napadá a domáhá se zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o jeho stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze, jímž mu jako ustanovenému obhájci byla stanovena odměna a náhrada hotových výdajů, ve skutečnosti však brojí proti ustanovení §12b advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. prosince 2012), které bylo do vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) vtěleno vyhláškou č. 399/2010 Sb., které bylo v jeho věci aplikováno. Uvedené ustanovení stěžovatel považuje za protiústavní pro jeho rozpor s výše uvedenými ústavně zaručenými právy. Zrušení aplikovaného ustanovení se však stěžovatel v ústavní stížnosti nedomáhá (ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu).
Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí aplikoval ustanovení §12b advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. prosince 2012). Nesprávnou aplikaci uvedeného ustanovení soudem stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že Městský soud v Praze nepochybil, když v souladu s právní úpravou mimosmluvní odměnu ustanovenému obhájci snížil. Vrchní soud se přitom v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, včetně namítaného porušení principu rovnosti v souvislosti s aplikací uvedeného ustanovení. Závěrům tohoto soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem Vrchního soudu v Praze došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu