ECLI:CZ:US:2013:4.US.1945.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1945/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Karla Hlavici, Jana Hlavici, Lucie Švarcové, Ing. Michaely Rabové, MUDr. Sylvie Šimákové, Zdeňky Linhartové, všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Kracíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Legerova 11, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012 sp. zn. 39 Co 7/2012 a Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2408/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 vyplývá, že předmětem řízení byla žaloba ze dne 22. 1. 2009, kterou se stěžovatelé domáhali uvedeného určení s tím, že dne 30. 7. 1991 podali výzvu k vydání pozemku parc. č. X/1 podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), a to vůči Československým automobilovým opravnám Praha, státnímu podniku (dále "ČSAO Praha s. p."). V průběhu restitučního řízení byly z pozemku geometrickými plány (ze dne 20. 10. 1994 a 3. 3. 1995) odděleny pozemky parc. č. X/5 (umístěn objekt tzv. haly učňovského střediska - budova bez č. p.) a parc. č. X/7 a X/8. Dne 14. 12. 1994 uzavřel ČSAO Praha s. p. ohledně oddělených pozemků postupní smlouvu ve prospěch Středního odborného učiliště autoopravárenského (pozemky zůstaly ve vlastnictví státu, ve správě uvedeného učiliště). Na základě zákona č. 157/2000 Sb. bylo vlastnictví k uvedeným nemovitostem v katastru nemovitostí zapsáno podle ohlášení převodu vlastnictví ze dne 16. 5. 2002 ve prospěch hlavního města Prahy.
Dne 16. 4. 2003 bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 74/2001-394 rozhodnuto o povinnosti ČSAO Praha s. p. vydat mj. pozemek parc. č. X/1 (nikoliv však pozemky parc. č. X/5 (se stavbou), parc. č. X/7 a parc. č. X/8); rozsudek byl odvolacím soudem potvrzen 19. 10. 2004.
Oddělené pozemky byly následně dne 21. 3. 2008 převedeny i s budovou do vlastnictví žalované společnosti ABO servis, spol. s r. o.
Stěžovatelé v žalobě na určení dovozovali, že oddělení pozemků a následné převody užívání a vlastnictví byly neplatné, že rozhodnutím o vydání pozemku parc. č. X/1 jim byly vydány i pozemky, které z něho v průběhu restitučního řízení byly odděleny a stěžovatelé jsou tak jejich spoluvlastníky.
Soud prvního stupně označil převod učiněný postupní smlouvou z 1. 6. 1994 za neplatný, stejně jako i kupní smlouvu ze dne 21. 3. 2008. Uzavřel, že žalovaná společnost vlastnictví k pozemkům nenabyla a stěžovatelé naopak prokázali, že jim všechny nemovitosti byly v restituci vydány rozhodnutím soudu.
Městský soud v odůvodnění rozhodnutí, kterým žalobu stěžovatelů zamítl, uvedl, že ve výroku rozsudku o vydání věcí v restitučním řízení (č. j. 13 C 74/2001-394) sporné pozemky uvedeny nejsou, stejně jako stavba na jednom z nich. Ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. podle něj vyjadřuje, v jakém stavu se věc nacházela ke dni doručení výzvy, přičemž rozdělení věci se nezakazovalo a oprávněné osoby se mohly domáhat vydání takto rozdělených věcí. Ani z §9 odst. 1 téhož zákona nelze dovodit, že by vlastníku pozemku bylo zakázáno, aby pozemek rozdělil - předmětné ustanovení zakazovalo převod užívacího či vlastnického práva. Pokud tedy v restitučním řízení nebylo o nově oddělených pozemcích rozhodnuto, není možné dovozovat, že k těmto pozemkům stěžovatelé nabyli vlastnické právo.
Nejvyšší soud zamítl dovolání a ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého se stěžovatelé měli domáhat vydání oddělených pozemků v rámci restitučního řízení, resp. doplnit žádost též o oddělením "nově vzniklé" pozemky. Vzhledem k tomu, že mezi podáním výzvy na vydání pozemků v roce 1991 a pravomocným rozhodnutím soudu o jejich nároku v roce 2004 uplynulo více než 13 let, je nepravděpodobné, že by stěžovatelé nemohli být s touto okolností seznámeni. Nadto žalovaný pozemky nabyl až v roce 2008; do té doby byly stále ve vlastnictví státu, se správou Středního odborného učiliště autoopravárenského.
Stěžovatelé s uvedenými závěry nesouhlasí. Uvádí, že výměra pozemku parc. č. X/1 činila k datu doručení restituční výzvy 6 262 m2 a v tomto stavu byl Obvodní soud pro Prahu 10 povinen v restitučním řízení o něm rozhodnout. Rozsudkem ze dne 16. 4. 2003 proto přiznal stěžovatelům celý pozemek parc. č. X/1 včetně oddělených částí.
Namítají, že se soudy dostatečně nevypořádaly s ustanovením §9 odst. l zákona č. 87/1991 Sb., dle nějž jsou povinné osoby povinny nakládat s věcmi, ohledně nichž byla podána restituční výzva, až do jejich vydání s péčí řádného hospodaře a dále ode dne účinnosti zákona nesmějí tyto věci ani jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu. V této souvislosti zdůrazňují, že ČSAO Praha s. p. jako povinný subjekt v restitučním řízení nesledoval svým postupem pouhé rozdělení pozemku parc. č. X/1 na více parcel pod různým označením. Jeho skutečným záměrem bylo s nově oddělenou částí pozemku parc. č. X/1, evidovanou pod novým parc. č. X/5, volně disponovat. Postupní smlouvou ohledně uvedeného pozemku podle názoru stěžovatelů došlo k neoprávněnému převodu užívacího práva na jiný subjekt, čímž došlo k porušení povinnosti řádného hospodáře ve smyslu §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Názor Městského soudu v Praze i Nejvyššího soudu, dle nějž z ustanovení §7 odst. l a §9 odst. l zákona č. 87/1991 Sb. nevyplývá zákaz povinnému subjektu, aby v době restitučního řízení rozděloval pozemek, jehož se výzva týká, ani povinnost uvádět vydávanou věc do stavu, v němž se nacházela v době podání restituční výzvy, považují za ryze formalistický, sloužící k odůvodnění zřejmé nespravedlnosti. Oba soudy nevzaly v úvahu, že postup žalovaného byl nepochybně motivován zájmem obejít blokační ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., soudy tak akceptovaly machinace a nezákonné počínání povinného subjektu při nakládání s vydávaným majetkem.
Rovněž vyjadřují přesvědčení, že se vydání rozdělených pozemků nemohli domáhat v restitučním řízení cestou změny žaloby, neboť jediným povinným byl právě žalovaný subjekt.
Ústavní soud přezkoumal stížnost i vyžádaný spis z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud nejdříve připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně toho, komu ze sporných stran svědčí vlastnické právo ke sporným parcelám.
Ústavní soud podotýká, že předmětem řízení u civilních soudů nebyl restituční nárok vyplývající ze zákona č. 87/1991 Sb. ohledně parcel oddělených v průběhu restitučního řízení z původní parcely č. X/1. Předmětem řízení bylo zjištění, zda stěžovatelům na základě výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 13 C 74/2001-394, potvrzeného rozsudkem odvolacího soudu, svědčí vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Ve výroku tohoto rozhodnutí je přitom výslovně uvedeno, že povinná osoba je povinna vydat stěžovatelům mj. pozemek parc. č. X/1, nikoliv však pozemky parc. č. X/5, X/7, X/8 a stavby na nich. Stěžovatelé se tak v řízení o určení vlastnictví fakticky domáhali extenzivního výkladu uvedeného výroku v tom smyslu, že se vztahuje i na v něm neuvedené nemovitosti.
Z dokazování přitom jednoznačně vyplynulo, že k oddělení pozemků došlo již v průběhu restitučního řízení na základě geometrických plánů z roku 1994 a 1995, tedy cca 9 let před vynesením rozsudku o vydání věci. Nelze tak upřít opodstatněnost názoru soudů, podle kterého se stěžovatelé mohli a měli domáhat vydání oddělených pozemků v rámci restitučního řízení. Hypotetická úvaha stěžovatelů uvedená v ústavní stížnosti, že by s tímto požadavkem v restitučním řízení neuspěli, je pro účely ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím, kterým nebylo vyhověno určovací žalobě z roku 2009, nepřípadná. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen kvalifikovaným zástupcem (advokátem).
Jakkoliv Ústavní soud připouští, že jednání povinné osoby mohlo být motivováno snahou obejít tzv. blokační ustanovení §9 zákona č. 87/1991 Sb., a z tohoto hlediska by mohla být podrobena postupní smlouva přezkumu, ani její případná neplatnost nic nemění na okolnosti, že ve výroku rozsudku o vydání nemovitostí nejsou předmětné nemovitosti uvedeny. Ústavní soud neshledává závěry soudů, podle nichž v projednávané věci nelze pouhé rozdělení parcely na více parcel označených samostatnými parcelními čísly kvalifikovat jako porušení ustanovení §7 a §9 zákona č. 87/1991 Sb., za ústavně rozporné. I po rozdělení parcel byl vlastníkem předmětných nemovitostí stát, přičemž bez ohledu na to, kdo je bezprostředně užíval, se stěžovatelé v restitučním řízení, s ohledem na právní úkony povinné osoby učiněné po podání výzvy, těchto rozdělených nemovitostí mohli domáhat.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy se námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že stěžovatelé na základě rozhodnutí o vydání pozemku parc. č. X/1 nejsou spoluvlastníky parc. č. X/5, X/7 a X/8 a na nich umístěných objektů, neboť v restitučním řízení nebylo o těchto pozemcích samostatně evidovaných v katastru nemovitostí ve výroku rozsudku rozhodnuto. Městský i Nejvyšší soud svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právním závěrům, přijatým v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci a majícím oporu ve skutkovém stavu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal stěžovateli vytýkané porušení základních práv. Stěžovatelé měli možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu