ECLI:CZ:US:2013:4.US.1953.12.2
sp. zn. IV. ÚS 1953/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Pavla Divíška, právně zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, K Brusce 124/6, Praha 6, proti výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 69 EC 735/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení částí výše citovaného rozsudku obvodního soudu.
Stěžovatel ve svém návrhu konstatuje, že dne 26. 3. 2012 zjistil nahlížením do spisu, že je proti němu vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 69 EC 735/2011 řízení o žalobě o zaplacení částky 950,- Kč s příslušenstvím s tím, že dne 21. 9. 2011 byl ve věci vydán rozsudek, kterým byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 950,- Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů nalézacího řízení.
Stěžovatel uvádí, že se narodil dne X.X.XXXX a že zletilosti dosáhl až dne X.X.XXXX. Ve věci bylo řízení zahájeno na základě podání žalobce v roce 2010 v době, kdy stěžovatel ještě neměl plnou způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu. Z toho důvodu byl v řízení zastoupen svým zákonným zástupcem, a to otcem. Sám stěžovatel pak o zahájeném řízení nevěděl a ani o tom nebyl nikým informován.
Rozsudek ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. 69 EC 735/2011 byl doručen pouze otci stěžovatele, a to dne 13. 10. 2011, tedy v době, kdy již stěžovatel měl plnou způsobilost k právním úkonům a kdy již nebyl zastoupen zákonným zástupcem. Předmětný rozsudek nebyl stěžovateli nikdy doručen a ten se s ním seznámil až při výše zmíněném nahlížení do spisu. Z toho důvodu se stěžovatel domáhal vyslovení neúčinnosti doručení dotčeného rozsudku, o čemž bylo zatím nepravomocně rozhodnuto tak, že byl návrh zamítnut.
Přípisem ze dne 12. 9. 2012 rozvinul stěžovatel své argumenty v tom smyslu, že soudem přiznaná náhrada nákladů právního zastoupení více jak pětinásobně převyšuje žalovanou částku, přičemž její výše neodpovídá náročnosti právních služeb poskytnutých v dané věci. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkazuje na související judikaturu Ústavního soudu reprezentovanou nálezem I. ÚS 3923/11.
Ve výše uvedeném spatřuje stěžovatel zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V souvislosti s projednávaným případem, dospěl Ústavní soud k závěru, že nabyl-li stěžovatel zletilosti, měl nalézací soud jednat v soudním řízení přímo s ním, co by účastníkem řízení a tedy mu i doručovat veškeré písemnosti, které se předmětného řízení dotýkaly. Nicméně Ústavní soud nemá za to, že by s ohledem na konkrétní okolnosti případu došlo v projednávané věci k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to právě s ohledem na blízký vztah mezi jím a jeho zástupcem, kterému zákon o rodině ukládá důsledně chránit zájmy dítěte, řídit jeho jednání a vykonávat nad ním dohled, odpovídající stupni jeho vývoje. Stěžovatel přitom nenamítá, že by se jeho otec výše uvedeným zásadám jakkoli zpronevěřil. Tvrzení stěžovatele o jeho nevědomosti stran probíhajícího soudního jednání považuje Ústavní soud za ryze účelové, neboť lze mít důvodnou pochybnost o tom, že stěžovatel nebyl, i co by nezletilý, svým otcem o probíhajícím řízení informován. Na nabytí zletilosti nelze nahlížet tak, že uplynutím 18. roku věku vystoupí nezletilý z pomyslné temnoty nevědomí s tím, že znenadání prozře a uvědomí si veškeré souvislosti svého dosavadního jednání.
Bez toho aniž by stěžovatel namítal např. neuspořádané poměry se svým otcem či jiný důvod, pro který by jej tento neinformoval o doručení rozhodnutí, týkající se jeho práv a povinností, nelze považovat pochybení obecného soudu spočívající v tom, že formálně právně bylo sporné rozhodnutí doručeno nikoli stěžovateli, ale jeho dosavadnímu právnímu zástupci (otci), za natolik zásadní, aby jím bylo lze zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
V souvislosti s uvedeným není od věci poukázat na důležitost rozlišování mezi formálním a formalistickým: formální v právu musí sledovat materiální účel, není-li tomu tak, stává se formalistickým. Dle náhledu Ústavního soudu by lpění na opětovném doručování v záhlaví citovaného rozsudku znamenalo, právě s ohledem na specifický vztah mezi otcem a synem, nadměrný formalizmus.
Závěrem nelze odhlédnout od skutečnosti, že pokud stěžovatel nesouhlasil s tím, jakým způsobem přistoupil obecný soud k jeho postavení účastníka řízení, nic mu nebránilo využít institutu žaloby pro zmatečnost.
Vzhledem ke shora řečenému považuje Ústavní soud zbývající námitky stěžovatele za bezpředmětné.
Za daného stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu