ECLI:CZ:US:2013:4.US.1969.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1969/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti MUDr. Marka Radimského, zastoupeného Mgr. Veronikou Urbánkovou, advokátkou se sídlem Hradiska 5, 614 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky č. j. 25 Cdo 3280/2011-212 ze dne 26. března 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo výrokem I. zastaveno řízení o dovolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2004 č. j. 54 C 197/99-129 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 6. 2005 č. j. 54 C 197/99-150 a výrokem II. byly zrušeny rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 25. 6. 2007 č. j. 44 Co 17/2005-165 a Městského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2004 č. j. 54 C 197/99-129 ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 6. 6. 2005 č. j. 54 C 197/99-150 a řízení o žalobě na náhradu škody bylo zastaveno.
Stěžovatel uvádí, že se v předchozím řízení domáhal náhrady škody způsobené mu, resp. jeho právní předchůdkyni, nezákonným postupem státního podniku Slatina při vydání restituovaného majetku. Soudy jeho žalobu zamítly s odůvodněním, že státní podnik byl vymazán z obchodního rejstříku a tím ztratil v dané věci pasivní legitimaci. Nejvyšší soud z tohoto důvodu rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu zrušil a řízení zastavil. Zastavil také řízení o dovolání s odůvodněním, že Slatina s. p. zanikl bez právního nástupce, a proto nelze v řízení pokračovat.
Stěžovatel s uvedeným názorem nesouhlasí, neboť zákon o státním podniku hovoří pouze o tom, že stát neručí za závazky podniku, kdežto nárok stěžovatele vyplývá z restitučního nároku a jde o náhradu škody způsobené nezákonným postupem povinné osoby. Dále konstatuje, že kdybychom připustili, že stát může libovolně nechat své podniky zaniknout, aniž by odpovídal za jakékoli jeho pracovníky úmyslně napáchané škody, mohli bychom připustit, že existence právního státu by byla zpochybněna, že stát není schopen zaručit ochranu majetkových práv a docházelo by ke stejným majetkovým křivdám, jakých se dopouštěl předchozí totalitní stát.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s procesním postupem Nejvyššího soudu, který dospěl k závěru, že řízení je nutné zastavit, přičemž se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení tohoto závěru způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se věcí zabýval a své závěry patřičně odůvodnil, uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší uvedeným soudům.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěrům Nejvyššího soudu, podle nichž žalovaný - státní podnik v likvidaci - ztratil v projednávané věci výmazem z obchodního rejstříku způsobilost být účastníkem řízení a s ohledem na to, že nemá žádného právního nástupce, povaha věci brání pokračování v řízení (§107 odst. 3 a 5 o. s. ř.) a řízení je tedy nutné zastavit, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu