ECLI:CZ:US:2013:4.US.1978.12.1
sp. zn. IV. ÚS 1978/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatele Pavla Prella, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 193/20, Děčín, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1379/2011-155 ze dne 21. 3. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 264/2010-126 ze dne 7. 10. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 28. 5. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1379/2011-155 ze dne 21. 3. 2012 sice stěžovatel do petitu své ústavní stížnosti nezahrnul, nicméně s přihlédnutím k odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i k tomu, že usnesení Nejvyššího soudu bylo k ústavní stížnosti přiloženo, posoudil Ústavní soud podání stěžovatele tak, že toto směřovalo rovněž proti předmětnému rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové mezitímním rozsudkem č. j. 7 C 19/2009-106 ze dne 18. 1. 2010 rozhodl, že žaloba stěžovatele proti žalovanému Ing. Miroslavu Míškovi, správci konkurzní podstaty úpadce IZOBAL, a. s. v likvidaci, kterou se stěžovatel domáhá zaplacení náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu od 12. 7. 2007 do 31. 10. 2007 a dále zaplacení odstupného ve výši trojnásobku průměrného výdělku, je co do základu zcela důvodná (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu, v němž se stěžovatel domáhal zaplacení náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu od 1. 10. 2004 do 11. 7. 2007, byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Stěžovatel podal proti zamítavému výroku odvolání, nicméně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 25 Co 264/2010-126 ze dne 7. 10. 2010 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 1379/2011-155 ze dne 21. 3. 2012 odmítnuto z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že řízení bylo postiženo vadou, jež měla za následek vydání rozhodnutí, které se neslučuje s ústavním principem právní jistoty. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 4/2004 ze dne 9. 6. 2004, dle nějž při nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance dojít ke ztrátě na výdělku jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen práci podle pracovní smlouvy konat. Jestliže byl stěžovateli na základě jeho žádosti přiznán starobní důchod, pak mu dle obecných soudů nemůže být za období, po které starobní důchod pobíral, přiznán nárok na náhradu mzdy, neboť tento nárok již byl reparován z titulu jiného příjmu. Stěžovatel s aplikací, resp. s obsahem citovaného stanoviska nesouhlasil, přičemž uváděl, že by požadavek vzdání se jakýchkoliv příjmů bylo možno akceptovat tehdy, pokud by existovala možnost, že soud rozhodne v relativně krátké lhůtě. Stěžovatel však byl o starobní důchod nucen požádat v důsledku dlouhotrvajícího soudního sporu, neboť by jinak nemohl zabezpečit své materiální potřeby. Obecné soudy proto měly rozhodnout o přiznání náhrady mzdy s tím, že by bylo věcí České správy sociálního zabezpečení, zda vůči stěžovateli uplatní nárok na navrácení poskytnutého plnění. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.
Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele s výkladem ustanovení §61 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších přepisů, jak jej provedly obecné soudy. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to zejména ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se otázkou uplatněného nároku podrobně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelovy žaloby, resp. odmítnutí jejího dovolání, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Argumentaci obecných soudů neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, proto mu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat. Obecné soudy neaplikovaly stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 4/2004 ze dne 9. 6. 2004 ryze mechanicky, nýbrž zkoumaly i konkrétní okolnosti případu (srov. str. 4 rozsudku krajského soudu, kde tento soud reaguje na stěžovatelem uváděné důvody, které jej vedly k podání žádosti o přiznání starobního důchodu).
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že jej stěžovatel prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěl do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu