ECLI:CZ:US:2013:4.US.1985.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1985/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jany Pexové, zastoupené JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem Matiční 730/3, 702 00 Ostrava proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 2013 č. j. 32 Cdo 760/2013-297, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2012 č. j. 15 Co 14/2012-267 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2011 č. j. 27 C 88/2005-243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 7. 2011 č. j. 27 C 88/2005-243 uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni GE Money Bank, a. s. (dále jen "žalobkyně") částku 67 699,07 Kč a 12 507,87 Kč (výrok I.) a náklady řízení ve výši 97 209,- Kč (výrok II.), rozhodl o odměně zástupce žalované (výrok III.) a nákladech řízení státu (výrok IV.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 6. 2012 č. j. 15 Co 14/2012-267 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 7 606,60 Kč (druhý výrok), ve výroku I. jej potvrdil (třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. 4. 2013 č. j. 32 Cdo 760/2013-297 dovolání stěžovatelky (proti potvrzujícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu) pro nepřípustnost odmítl. Dovolací soud v odůvodnění poukázal na to, že podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odst. 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč a v obchodních věcech 100 000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V souzené věci jde o nároky ze dvou smluv o úvěru uzavřených podle §497 a násl. obchodního zákoníku; závazkový vztah založený smlouvou o úvěru je dle §261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku závazkovým vztahem obchodním bez ohledu na povahu účastníků - z procesního hlediska jde o obchodní věc. Dovolání stěžovatelky proto není ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, když dovoláním napadeným výrokem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o zaplacení částek 67 699,07 Kč a 12 507,87 Kč, tedy peněžitých plnění nepřevyšujících 100 000,- Kč. Nejvyšší soud konečně zdůraznil, že posouzení věci odvolacím soudem jako nároků ze smluv o úvěru nebylo dovoláním zpochybněno.
II.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti navrhla zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (která v podstatném reprodukuje obsah dovolání) poukazuje (ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu) na pouze interpretační charakter judikatury a argumentaci judikátem Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2009 sp. zn. 29 Odo 409/2006 považuje za formalistickou a nepřiléhavou. Stěžovatelka zdůraznila, že v uvedené judikatuře se uvádí, že podmínkou absolutní neplatnosti právního úkonu účastníka obchodního závazkového vztahu konaného v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky, musí druhý subjekt právního úkonu o této bezprávné výhrůžce vědět a této situace využít. Stěžovatelka však zdůrazňuje, že v souzené věci se (nad právě uvedený rámec vztahů) "stala obětí trestné činnosti zvlášť nebezpečného recividisty", jež se vyznačovala vysokou mírou intenzity zásahu do jejího svobodného projevu vůle a neumožňovala jiné její rozhodnutí. Rozhodnutí dovolacího soudu navíc nepovažuje za správné i z toho důvodu, že se mezi stěžovatelkou a žalobkyní nejednalo o obchodně závazkový vztah, ale o běžný spotřebitelský úvěr.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud z obsahu spisů v souzené věci i v trestní věci ověřil, že civilní soudy postupovaly souladně se zjištěným stavem, z něj činily adekvátní závěry spočívající mimo jiné také v tom, že stěžovatelčin tehdejší přítel byl sice odsouzen za skutky, kterých se dopustil vůči ní, nikoliv však za ty skutky, které by měly souviset s předmětnými úvěrovými smlouvami [tj. se smlouvami uzavřenými stěžovatelkou se žalobkyní (resp. s její právní předchůdkyní GE Capital Bank, a. s.) dne 29. 5. 2002 a 21. 10. 2002; srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2008 č. j. 3 To 306/2008-317]. Navíc ani z dalšího dokazování nebylo při uzavírání těchto smluv zjištěno zvláštní chování stěžovatelky, jež by bylo důsledkem jednání bez svobodné vůle, pod nátlakem, v důsledku napadání či výhružek, resp. že by žalobkyně o takovém (případném) stavu věděla a využila jej; stěžovatelka nic takového neprokázala. Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla (dokonce opakovaně) všemi stadii řízení před ostatními soudy, včetně Nejvyššího soudu; rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího jsou pečlivě a srozumitelně odůvodněna. Ústavní soud konečně za této situace považuje za důležité uvést, že postupy Nejvyššího soudu (stejně jako soudu okresního a krajského) nelze považovat za mechanické a formalistické; dovolací soud také jasně a zřetelně vysvětlil, proč se v souzené věci jedná o obchodně závazkový vztah.
Ústavní soud konečně ve vztahu k (důvodům aplikace) §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., podle něhož dovolání podle odst. 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč a v obchodních věcech 100 000,- Kč (k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží), musí připomenout vlastní rozhodnutí v obdobné věci. Ústavní soud v usnesení ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1715/13 poukázal na to, že v případě, kdy proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí není přípustné dovolání, bylo by proti logice (vycházející ostatně z úsudku o nižším významu takového rozhodnutí), aby se další přezkum pouze automaticky přesunul do roviny ústavní. Ústavní soud konec konců již dříve poukázal na koncept, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti předpokládá splnění přísněji kladených podmínek (srov. usnesení ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 3251/10).
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud v dané věci porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu