ECLI:CZ:US:2013:4.US.1989.13.1
sp. zn. IV. ÚS 1989/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ivany Stužkové, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 4. 2013 č. j. 21 Cdo 1071/2012-276 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 18. 8. 2011 č. j 60 Co 532/2010-234, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí krajského soudu ve výroku, kterými byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 10. 2010 č. j. 4 C 319/2004-204, jímž byla zavázána k zaplacení částky 113 434 Kč s přísl. (v části výroku týkající se příslušenství a nákladů řízení byl rozsudek zrušen a v tomto rozsahu vrácen nalézacímu soudu k dalšímu řízení). Dále se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné.
V řízení u civilních soudů se žalobce vůči stěžovatelce, jako vedoucí prodejny, jež uzavřela dohodu o společné hmotné odpovědnosti, domáhal náhrady škody za schodek ve výši 729 038,70 Kč zjištěný při inventuře dne 19. 10 2002. Civilní soudy dospěly k závěru, podloženému znaleckým posudkem a revizním posudkem, že v předmětném období vznikl v pokladně prodejny schodek ve výši 113 434 Kč a že za něj odpovídá stěžovatelka ve smyslu ustanovení §182 odst. 3 věta první zákona č. 65/1965 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen "zákoník práce").
Stěžovatelka s uvedenými závěry nesouhlasí a napadené rozsudky považuje za nespravedlivé. Poukazuje na to, že inventura, která byla provedena v rozporu se zákonem o účetnictví, nemůže být stěžejním důkazem, na jehož základě jí byla uložena povinnost k úhradě nemalé škody.
Dále nesouhlasí s odůvodněním správnosti aplikace ustanovení §183 zákoníku práce, neboť je považuje za rozporné s principy obecné spravedlnosti. Soudy nižších instancí z hlediska možné moderace výše škody podle ustanovení §183 zákoníku práce vůbec nezjišťovaly majetkové a výdělkové poměry stěžovatelky, byť okolnosti možné aplikace tohoto zákonného ustanovení mají zkoumat z úřední povinnosti. Své rozhodování tak zatížily natolik zásadní vadou, že zasáhla do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces.
Rovněž uvádí, že při posuzování promlčení nároku žalobce bylo porušeno právo na "rovnost zbraní". Za včas uplatněný, a tedy nepromlčený, mu byl uznán nárok postavený na zcela jiném skutkovém základě uplatněný až poté, co v řízení vyšlo najevo, že jeho původně uplatněný nárok stojící na jiných skutkových základech je neprůkazný.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. A to za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že za zjištěný schodek odpovídá pouze stěžovatelka ve smyslu §183 odst. 3 věty první zákoníku práce, mající uzavřenou společnou dohodu o hmotné odpovědnosti (za vedení pokladní knihy a finanční prostředky odpovídala výhradně stěžovatelka). Soudy zejména poukázaly na jednoznačnost a přesvědčivost obou znaleckých posudků z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, jejichž věrohodnost nebyla stěžovatelkou, poučenou podle §119a odst. 1 o. s. ř., zpochybněna. Výše schodku byla stanovena posudky, neboť nemohla být s ohledem na nedostatky skladové evidence a účetních dokladů jinak určena. Soudy se vypořádaly i s námitkou ohledně promlčení uplatněného nároku, kdy dovodily, že schodek na zboží stejně jako schodek na pokladní hotovosti je součástí ve lhůtě uplatněného nároku na náhradu škody na svěřených hodnotách. Rovněž zdůvodnily, proč neshledaly ve smyslu ustanovení §183 zákoníku práce důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení náhrady škody.
Ústavní soud neshledal, že by ze strany soudů došlo při hodnocení důkazů k nerovnému přístupu ke stranám sporu. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně toho, zda stěžovatelka odpovídá, popřípadě v jakém rozsahu, za schodek zjištěný při inventarizaci.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je pak založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně (s výjimkou excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, k nimž v dané věci nedošlo) nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Ústavní soud však podotýká, že Nejvyšší soud se při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska zásadního právního významu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. velmi podrobně zabýval otázkou moderačního práva podle §183 zákoníku práce a způsobem, jakým krajský soud posuzoval možnost jeho aplikace na projednávaný případ. Stejně tak podrobně se zabýval otázkou možného promlčení nároku škody - schodku zjištěného na pokladní hotovosti, jenž byl konkretizován až v průběhu řízení o náhradě škody vzniklé schodkem na svěřených hodnotách a způsoby prokázání tohoto schodku. Ústavní soud neshledává důvod se k uvedeným závěrům, podloženým judikaturou Nejvyššího soudu, duplicitně vyjadřovat.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces. Obdobně, i když Ústavní soud chápe, že stěžovatelka subjektivně vnímá rozhodnutí soudů jako nespravedlivá, není v jeho kompetencích uložit rozhodujícím soudům, aby ve věci aplikovaly moderační právo. "Důvody zvláštního zřetele hodné" umožňující snížení náhrady škody nejsou v pracovně právních předpisech definovány a vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §183 zákoníku práce tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Vzhledem k tomu, jak Ústavní soud ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu