ECLI:CZ:US:2013:4.US.2018.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2018/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem Brno, Kopečná 14, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011 sp. zn. 40 T 5/2011, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2012 sp. zn. 4 To 8/2012 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2013 č. j. 7 Tdo 238/2013-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel a další obvinění uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku a všichni byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku a k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu 10 let. Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění včetně stěžovatele odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil. Nově pak rozhodl ve vztahu ke stěžovateli tak, že jej uznal vinným návodem ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, za který jej odsoudil podle §206 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců a k trestu zákazu činnosti ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy neprovedly důkazy, které navrhovala jeho obhajoba, přičemž hodnocení těchto důkazů by soudy dovedlo ke skutkovým závěrům, že stěžovatel nemohl naplnit jakoukoli trestnou činnost. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že porušil zásadu presumpce neviny při zjišťování skutkových závěrů, neboť k nim došel po zcela nelogickém hodnocení důkazů. Na podporu svých tvrzení stěžovatel uvádí argumenty, které uplatnil již ve svém dovolání, aniž by je v ústavní stížnosti doplnil relevantní ústavněprávní argumentací.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že podstatou návrhu stěžovatele je jeho opětovná polemika s prováděním a hodnocením důkazů trestními soudy. Ústavnímu soudu podle ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů ostatními soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud tedy posoudil námitky vznesené stěžovatelem zejména z toho hlediska, zda napadenými rozhodnutími nebyly porušeny principy spravedlivého procesu či jiná ústavně garantovaná stěžovatelova práva, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru. Ústavní soud v rozhodnutí trestních soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Nelze abstrahovat od skutečnosti, že celá věc prošla všemi stadii řízení před soudy, včetně Nejvyššího soudu. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které tento pak znovu předložil v ústavní stížnosti. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je patrné, že považuje Ústavní soud za další instanci trestního soudnictví. Vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti dochází k opakování námitek, kterými se obecné soudy v původním řízení již zabývaly, Ústavní soud v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkazuje.
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl napadená rozhodnutí zrušit. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu