ECLI:CZ:US:2013:4.US.2019.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2019/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. B., t. č. Věznice Rapotice, Náměšť nad Oslavou, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem Karviná-Fryštát, Karola Sliwky 621/5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 11. 2011 č. j. 24 Cm 371/2005-485, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2013 č. j. 12 Cmo 93/2012-518 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2013 č. j. 29 Cdo 180/2013-568, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora uvedeným rozhodnutím, vydaným v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Z petitu ústavní stížnosti není zcela zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá, ale vzhledem k odůvodnění ústavní stížnosti a skutečnosti, že k ní byly připojeny kopie rozhodnutí soudů všech tří stupňů, Ústavní soud přezkoumal všechna tři rozhodnutí, která mu byla s kritickými námitkami stěžovatelem předložena.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 26. 4. 2005 č. j. 24 Sm 114/2004-46, jímž bylo původně uloženo žalované zaplatit stěžovateli částku 6 842 000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná směnky, o jejichž úhradě bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, jako jejich výstavce nepodepsala.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť shledal, že mu stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud k tomu uvedl, že polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle kterého bylo v řízení prokázáno, že podpisy výstavce na uplatněných směnkách nejsou pravými podpisy žalované, stěžovatel ve skutečnosti zpochybňuje správnost hodnocení důkazů civilními soudy.
Se stejnou polemikou se stěžovatel obrací i na Ústavní soud. Podstatou jeho stížnosti je nesouhlas se závěry ostatních soudů, týkající se otázky pravosti podpisu žalované na předmětných směnkách. Stěžovatel tvrdí, že skutková zjištění soudů nemají oporu v provedeném dokazování, neboť v řízení byly pominuty rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány a vyšly v řízení najevo. Nesouhlasí především s hodnocením důkazu znaleckými posudky. Podle stěžovatele je postup soudů zatížen "vadou zcela zásadní, a to nedostatkem citu pro rovné postavení účastníků v civilním řízení a pro spravedlivý proces." Stěžovatel dále tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho "práva na majetek, jeho vlastnění a rozmnožování."
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry civilních soudů v podstatě ve stejném smyslu a rozsahu, jako v řízení před těmito soudy. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti ostatních soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud proto posuzoval, zda soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy, resp. zda právní závěry učiněné soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Po přezkumu ústavnosti řízení před dotčenými soudy i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho právní závěry, které náležitě odůvodnily. Zejména odvolací soud se dostatečně zabýval námitkami stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádal. Ústavní soud považuje právní hodnocení i závěry soudů za zcela ústavně konformní a v plném rozsahu na ně odkazuje. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu