ECLI:CZ:US:2013:4.US.2028.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2028/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Zdeňka Slabého, zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem se sídlem Velké nám. 135/19, 500 03 Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013 č. j. 30 Cdo 1527/2012-128, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2011 č. j. 21 Co 504/2011-80, rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2011 č. j. 21 C 130/2010-52 a o návrhu na zrušení ustanovení §32 odst. 3 a §35 v části "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 3. 2006 č. j. Nc 1202/2004-201, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006 č. j. 21 Co 375/2006-249 žalobce (dále jen "stěžovatel") omezil ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopen nakládat s finančními prostředky převyšujícími částku 5 000 Kč a s majetkem, jehož hodnota převyšuje částku 5 000 Kč. Později - na návrh stěžovatele - Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 2. 2009 č. j. 0 P 214/2008-467 rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2006 č. j. Nc 1202/2004-201 zrušil, když měl posudkem znaleckého ústavu za prokázané, že stěžovatel duševní poruchou netrpí; citovaný rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2009 č. j. 21 Co 204/2009-505, který nabyl právní moci 7. 7. 2009. Dne 7. 10. 2009 uplatnil stěžovatel nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000,- Kč u žalované, která žádosti stěžovatele nevyhověla; sdělila mu to přípisem, jenž mu byl doručen 23. 9. 2010.
Stěžovatel podal dne 28. 12. 2010 žalobu na zaplacení částky 2 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena výše citovaným (tvrzeným nezákonným) rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 5. 2011 č. j. 21 C 130/2010-52 tuto žalobu zamítl; Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 11. 2011 č. j. 21 Co 504/2011-80 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soudy obou stupňů měly stěžovatelův nárok za promlčený podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Současně (a pro úplnost) poukázaly na to, že i pokud by promlčecí doba neuplynula, nebylo by možné žalobě vyhovět, neboť rozhodnutí, kterým byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nebylo pro nezákonnost zrušeno podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a není tedy nezákonným rozhodnutím ve smyslu §7 odst. 1 citovaného zákona. Ke zrušení rozsudku, jímž byl stěžovatel omezen ve způsobilosti k právním úkonům, došlo postupem podle §190 o. s. ř. na základě dalšího vypracovaného znaleckého posudku, tedy na základě nově zjištěného skutkového stavu. Námitku stěžovatele, že promlčecí doba neuplynula s odkazem na §113 o. z., soudy obou stupňů posoudily jako nedůvodnou, když stěžovatel od právní moci rozhodnutí, kterým došlo ke zrušení omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, nebyl osobou, která by musela mít zákonného zástupce. Jako nedůvodnou posoudily rovněž námitku stěžovatele, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 2. 4. 2013 č. j. 30 Cdo 1527/2012-128 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. V prvé řadě připomněl, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Následně poukázal na to, že posouzení otázky promlčení žalovaného nároku podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. odvolacím soudem nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němu podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 117/12), a to i s přihlédnutím k prodlevě žalované s předběžným projednáním stěžovatelova nároku a možné aplikaci §3 odst. 1 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1728/2011 a potvrzující usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3152/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4112/2010 a potvrzující usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 2364/11; dále také usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2011 sp. zn. III. ÚS 2312/11) a v otázce ústavní konformity šestiměsíční promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2651/2010 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10 a ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1615/12). Stejně tak dovolací soud poukázal na to, že přípustnost dovolání nezakládá ani posouzení otázky vztahu §29 o. z. a §113 o. z., která jím byla vyřešena ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. Cpjn 202/2008; odvolací soud se od tam uvedeného řešení neodchýlil zejména proto, že v případě stěžovatele neshledal naplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka podle §29 o. z. Dovolací soud uzavřel s tím, že se již nezabýval posouzením otázky, zda za nezákonné rozhodnutí lze podle §7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. považovat rozhodnutí soudu o omezení způsobilosti k právním úkonům, které bylo následně zrušeno v řízení o návrhu na vrácení způsobilosti k právním úkonům dle §190 o. s. ř., neboť již posouzení otázky promlčení samo o sobě vede k zamítnutí žaloby a (ne)vyřešení uvedené otázky se proto nemohlo v poměrech stěžovatele nijak projevit, což ji diskvalifikuje z možnosti založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003).
II.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše označených rozhodnutí civilních soudů, neboť se jimi cítí zkrácen na svých právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), principu rovnosti v právech, resp. rovnosti před zákonem, a proto navrhl zrušení ustanovení §32 odst. 3 a §35 v části "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb. Po provedené rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v podstatě poukázal na to, že nestanovení lhůty k vyjádření ministerstva (úřadu) k uplatněnému nároku, který musí být obligatorně projednán, stejně jako stanovení šestiměsíční délky promlčecí doby, představuje zvýhodnění státu vůči jednotlivci, a to navíc za situace, kdy Ministerstvo spravedlnosti nechalo stěžovatele čekat na odpověď téměř celý rok. Podle stěžovatele soud, který rozhodoval o jeho způsobilosti, pochybil, když nezkoumal, zda jsou skutečně dány všechny podmínky pro to, aby mohlo být zasaženo do jeho právní integrity, čímž celé řízení zatížil podstatnou vadou vedoucí k nezákonnému rozhodnutí ve věci samé, tj. k nezákonnému omezení způsobilosti k právním úkonům.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud z obsahu stížností napadených rozhodnutí civilních soudů dovozuje, že k zásahu do základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, nedošlo. Konstatuje, že se civilní soudy v poměrně rozsáhlých odůvodněních a s poukazem na příslušnou judikaturu s jednotlivými námitkami stěžovatele vypořádaly vícekrát a dostatečně; odvolací soud přesvědčivě dovodil správnost napadeného rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové. S ohledem na námitky, jež stěžovatel uplatňoval v jednotlivých opravných prostředcích a především v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudků civilních soudů v dalším odkázat.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Pouhá polemika stěžovatele se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Z pohledu civilními soudy uváděné jasné a jednoznačné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu - kterou zde Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvodu měnit - se argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako spektakulární, která posouzení procesní (a také věcné) stránky souzené věci ze strany civilních soudů (v určitém smyslu) ignoruje.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již argumentačně přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Ústavní soud zdůrazňuje, že mezi zjištěními soudních orgánů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Civilní soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěrům vedly; současně také opodstatněně (pro úplnost či nad rámec) odůvodnily, proč nebylo možné žalobě vyhovět i za situace, kdyby promlčecí doba neuplynula. Poukázaly na podmínku uplatnění nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou je dle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. zrušení nebo změna pravomocného rozhodnutí pro jeho nezákonnost. K takovému postupu vůči rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2006 č. j. Nc 1202/2004-201, jímž byl stěžovatel, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006 č. j. 21 Co 375/2006-249 omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nedošlo.
Ústavní soud současně připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy v souzené věci sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.
Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Stěžovatelův návrh na zrušení ustanovení §32 odst. 3 a §35 v části "nejdéle však po dobu 6 měsíců" zákona č. 82/1998 Sb. jako návrh akcesorický podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu