ECLI:CZ:US:2013:4.US.203.13.1
sp. zn. IV. ÚS 203/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, zastoupené JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 40, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2012 č. j. 28 Cdo 1264/2012-83, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. září 2011 č. j. 23 Co 311/2011-64 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 31. března 2011 č. j. 7 C 574/2009-47, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ jako účastníků řízení a DAVE CZ s.r.o., IČ: 27540481, se sídlem Káraný, Hájovna 113, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. ledna 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatelka je vlastníkem budovy č. p. X v P., ve které v období od 22. května 2008 do 20. května 2009 užívala vedlejší účastnice nebytové prostory o celkové výměře 284,1 m2. Právním titulem pro toto užívání byla smlouva o podnájmu nebytových prostor uzavřená dne 22. května 2008 mezi vedlejší účastnicí jako podnájemcem a společností TIMOTI s.r.o. (právního nástupce společnosti LERYO spol. s r.o.) jako nájemcem. Posledně uvedená společnost uzavřela dne 16. července 1991 nájemní smlouvu se subjektem Masoprogress, státní podnik, kterou jí byly pronajaty předmětné nebytové prostory. Dodatkem byla tato smlouva prodloužena do roku 2016 a dne 7. února 1992 byl dán pronajímatelem výslovný souhlas k tomu, aby nájemce přenechal tyto nebytové prostory dále do podnájmu. Nájemní smlouva uzavřená mezi Masoprogress, státní podnik a LERYO spol. s r.o. dne 16. července 1991 byla neplatná vzhledem k tomu, že nebyl dán předchozí souhlas příslušného orgánu obce podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době uzavření smlouvy. Tato skutečnost byla deklarována rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. července 2003 č. j. 20 C 82/98-285 a ze dne 24. listopadu 2004 č. j. 20 C 82/98-336.
3. Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 31. března 2011 č. j. 7 C 574/2009-47 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejší účastnici, kterou se domáhala zaplacení částky 1 139 011,90 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. To jí mělo vzniknout užíváním předmětných nebytových prostor bez jakéhokoliv právního důvodu. Soud uznal, že vedlejší účastnice užívala nebytové prostory na základě neplatného právního úkonu, neboť společnost TIMOTI s.r.o. nebyla nájemcem předmětného nebytového prostoru a nemohla jej platně podnajmout. Důvodem byla skutečnost, že také smlouva o nájmu dotčeného nebytového prostoru, uzavřená mezi právním předchůdcem TIMOTI s.r.o., společností LERYO spol. s r.o. a Masoprogress, státní podnik, nebyla platně uzavřena. Z hlediska pravidel o vydání bezdůvodného obohacení tak šlo o situaci, kdy plnění bylo získáno z neplatného právního úkonu, nikoli bez právního důvodu. Věc proto nelze posoudit podle §451 občanského zákoníku, nýbrž podle jeho ustanovení §457, z něhož vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy, což v konkrétním případě znamená, že vedlejší účastnice se mohla bezdůvodně obohacovat pouze ve vztahu ke druhé smluvní straně - společnosti TIMOTI s.r.o. Právě ta se zas obohacovala na úkor stěžovatelky, když umožnila užívat její prostory vedlejší účastnici na základě předložené neplatné smlouvy, čímž současně zamezila jejich užívání stěžovatelkou. K tomu lze srovnat závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozsudcích ze dne 20. dubna 2005 sp. zn. 33 Odo 369/2004 nebo ze dne 27. března 2008 sp. zn. 33 Odo 103/2006. Tuto judikaturu by podle soudu prvního stupně nebylo možné použít pouze v případě, pokud by k uzavření neplatné smlouvy mezi vedlejší účastnicí a společností TIMOTI s.r.o. došlo právě za účelem obohacení se na úkor osoby odlišné od subjektů smlouvy, případně by jednání jednoho ze subjektů mělo rysy připraveného nekalého jednání směřujícího k poškození subjektu mimo tuto smlouvu, což však v dané věci v jednání vedlejší účastnice shledáno nebylo.
4. Právní závěry soudu prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 27. září 2011 č. j. 23 Co 311/2011-64 potvrdil Krajský soud v Praze, který se neztotožnil se stěžovatelkou uplatněnými odvolacími důvody. Nejvyšší soud následně odmítl její dovolání proti uvedenému rozhodnutí, protože neshledal jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění před účinností zákona č. 404/2012 Sb. Ve svém odůvodnění rovněž poukázal na svoji ustálenou judikaturu, jejímž závěrům odpovídalo právní posouzení soudu prvního stupně.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka napadá všechna tři uvedená rozhodnutí obecných soudů. Jejich názor, že v daném případě je pasivně legitimovaný jiný subjekt, považuje za nesprávný, stejně tak jako aplikaci uvedené judikatury Nejvyššího soudu na daný skutkový případ, jež vede k zcela absurdním a v právním státě nepřijatelným důsledkům. Zdůrazňuje, že mezi stěžovatelkou a společností TIMOTI s.r.o. nikdy neexistoval a ani neexistuje žádný smluvní vztah. Byla to naopak vedlejší účastnice, kdo se obohatil na úkor stěžovatelky tím, že užívala její nebytové prostory, aniž by za to poskytla jakékoliv plnění. Pokud by stěžovatelka uplatnila svůj nárok proti společnosti TIMOTI s.r.o., mohla by tato společnost uplatnit stejně absurdní procesní obranu jako vedlejší účastnice. I zde by totiž existovala neplatná nájemní smlouva, uzavřená mezi touto společností a Masoprogress, státním podnikem, kterému by tato jako jedinému musela vydat získané bezdůvodné obohacení. Z důvodu absence právního titulu by nakonec stěžovatelka nemohla požadovat vydání bezdůvodného obohacení ani po uvedeném státním podniku, který byl od roku 1998 v konkurzu a s faktickým užíváním předmětných prostor v letech 2008 a 2009 nemá nic společného.
6. Lze shrnout, že v důsledku aplikace judikatorních závěrů Nejvyššího soudu na daný skutkový stav neexistuje v rozporu s §451 občanského zákoníku žádný subjekt, po kterém by stěžovatelka mohla požadovat vydání předmětného bezdůvodného obohacení, což v jejím případě působí odepření spravedlnosti. Z těchto důvodů mělo být podle stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku věcné pasivní legitimace vedlejší účastnice ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka podrobuje kritice právní názory, které obecné soudy vyvodily zejména z ustanovení §451 a §457 občanského zákoníku.
9. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech je oprávněn přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jejich důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury, což jsou typicky např. případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole nebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V dané věci se však o takovýto zásah v žádném případě nejedná.
10. Obecné soudy se žalobou stěžovatelky náležitým způsobem zabývaly a své závěry odůvodnily, tj. uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Uplatnily přitom právní názory souladné s judikaturou Nejvyššího soudu, který se restituční povinností z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy v minulosti opakovaně zabýval a ve své judikatuře podal výklad, jenž z ústavněprávního hlediska aproboval i Ústavní soud [srov. nález ze dne 10. října 2007 sp. zn. I. ÚS 383/05 (N 156/47 SbNU 35); též usnesení ze dne 24. července 2012 sp. zn. II. ÚS 748/10 nebo ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 1142/10]. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny [srov. např. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293)].
11. Zbývá dodat, že ke shodným závěrům dospěl Ústavní soud i při posuzování ústavních stížností stěžovatelky směřujících proti rozhodnutím nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu v obsahově srovnatelných věcech jako nyní projednávaná ústavní stížnost (srov. usnesení ze dne 6. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 3882/12 a usnesení ze dne 29. listopadu 2012 sp. zn. II. ÚS 3635/12).
12. Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2013
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu