ECLI:CZ:US:2013:4.US.2038.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2038/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Václavy Hánkové, zastoupené Pavlem Zapletalem, advokátem se sídlem Za Rybníkem 334, Lišany u Rakovníka, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. 26 Cdo 121/2013-329 ze dne 16. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 213/2012-265 ze dne 2. srpna 2012 jako nepřípustné.
V řízení u civilních soudů se žalobkyně domáhala, aby jí stěžovatelka (v postavení žalované) zaplatila částku 471 901 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za období od 1. ledna 2008 do 31. srpna 2008 za nájem rekreačního zařízení. Vůči požadavku na zaplacení dlužného nájmu stěžovatelka uplatnila k započtení (formou procesní obrany) svou pohledávku za žalobkyní ve výši 150 540 Kč; vzájemným návrhem se pak dále domáhala zaplacení částky 146 32,84 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 16. ledna 2012 č. j. 39 C 323/2009-227 vyhověl žalobě a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 471 901 Kč, zamítl vzájemný návrh stěžovatelky a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku a ve vyhovujícím výroku ohledně částky 285 968,50 Kč s přísl. (dále jen "potvrzující výrok"); jinak ho ve vyhovujícím výroku změnil tak, že zamítl žalobu ohledně částky 185 932,50 Kč s přísl.; současně rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky směřující proti potvrzujícímu rozhodnutí krajského soudu odmítl, neboť neshledal, že by se v dané věci jednalo o rozhodnutí mající zásadní právní význam a byla dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání. Je přesvědčena, že byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž dovolací soud měl přihlédnout k bezprostřední souvislosti a vzájemné odvislosti výroku I. a výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Zdůrazňuje, že dovoláním se domáhala nápravy nesprávně provedeného propočtu dlužného nájemného, kdy odvolací soud měl stěžovatelce přiznat snížení nájemného nikoliv o 2,5 měsíce, ale o 3,5 měsíce. Je přesvědčena, že dovolání bylo přípustné i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. Podle jejího názoru uvedené ustanovení pojem "zásadní význam" po právní stránce nedefinuje, pouze příkladmo uvádí znaky naplňující tento pojem, přičemž nelze vyloučit, aby byla vzata v úvahu subjektivní práva účastníka. Ve věci stěžovatelky došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutkového stavu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Toto ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že podle petitu návrhu, jímž je Ústavní soud vázán, stěžovatelka ústavní stížností výslovně napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
Z obsahu napadeného rozhodnutí i přiloženého dovolání je jednoznačně zřejmé, že stěžovatelka podala dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně "potvrzen", a to konkrétně "ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 285 968,50 Kč s přísl. a v zamítavém výroku o věci samé". Ostatně, jak uvedl Nejvyšší soud, proti měnícímu výroku vyznívajícímu ve prospěch stěžovatelky by dovolání nebylo subjektivně přípustné.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky patřičně zabýval z hlediska stěžovatelkou dovozované přípustnosti dovolání i z hlediska jí uplatněných důvodů dovolání. V odůvodnění rozhodnutí srozumitelně objasnil, z jakých důvodů neshledal dovolání stěžovatelky podané proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž vytýkala nesprávné posouzení věci založené na nesprávných skutkových zjištěních, jako nepřípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je tedy založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně (s výjimkou excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, k nimž v dané věci nedošlo) nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, byl návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu