ECLI:CZ:US:2013:4.US.2039.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2039/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Josef Kvapil, a. s. se sídlem Praha 10, Kubánské náměstí 1391/11, IČ 26821249, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem Olomouc, Na Střelnici 1212/39, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 14 Cmo 124/2011-271 ze dne 20. 12. 2011, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2011 č. j. 19/16 Cm 2/2005-221 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013 č. j. 23 Cdo 1263/2012-300, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými nebylo vyhověno jeho návrhu na zaplacení částky 799 946 Kč s přísl., a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání proti rozhodnutí krajského soudu jako nepřípustné.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel (v řízení u civilních soudů žalobce) dne 16. 12. 2000 dodal zboží společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o., jejímiž jednateli a společníky byli v době odběru zboží žalovaní (zboží převzal pracovník uvedené společnosti). Téhož dne byla vystavena faktura na částku 799 946 Kč se splatností dne 30. 12. 2000. Žalovaní před založením společnosti s ručením omezeným, zapsané do obchodního rejstříku dne 14. 12. 2000, podnikali ve sdružení fyzických osob podle §829 obč. zák. a odebírali od stěžovatele zboží jako podnikatelé ve sdružení. O změně formy podnikání žalovaní stěžovatele informovali a ten souhlasil s odběrem zboží za stejných podmínek jako před založením společnosti. Dne 18. 12. 2000 byly obchodní podíly společnosti jednateli společnosti (žalovanými) včetně jednatelských oprávnění převedeny na Serhiye Kozorise. Z obsahu smlouvy o převzetí dluhu sepsané dne 20. 12. 2000 soud zjistil, že uvedeného dne pan Serhiye Kozoris, jako nový majitel společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o., převzal dluh z uvedené faktury. Dlužná částka však stěžovateli nebyla zaplacena.
Nalézací a odvolací soud návrhu stěžovatele na zaplacení dlužné částky nevyhověly, neboť mezi spornými stranami nedošlo k uzavření žádné smlouvy; stěžovateli se nepodařilo prokázat přijetí bezdůvodného obohacení žalovanými podle §451 a násl. obč. zák., stala-li se příjemcem zboží a jeho vlastníkem obchodní společnost BF ELEKTRONIC, s. r. o., nikoliv žalovaní jako fyzické osoby, přičemž závazek zaplatit zboží až dnem 30. 12. 2000 přešel na nového majitele společnosti; stěžovateli se ani nepodařilo prokázat, že by se žalovaní dopustili jakéhokoliv protiprávního jednání, které by v příčinné souvislosti vedlo ke vzniku nároku stěžovatele na náhradu škody ve smyslu ustanovení §373 obch. zák. či ustanovení §415 obč. zák. Z trestního spisu a rozsudku Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 3 T 65/2002 vyplývá, že žalovaní byli zproštění obvinění z trestného činu podvodu a že nebyl ani žádným jiným důkazem prokázán úmysl žalovaných obohatit se na úkor stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že právní hodnocení a odůvodnění rozsudků je příliš obecné a formalistické, soud prvního stupně i odvolací soud učinily rozhodnutí v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Žalovaní zjevně plnění převzali a neprokázali, že by je společnosti BF ELEKTRONIC, s. r. o. předali, avšak ani toto nestačilo na závěr o tom, že se o toto plnění obohatili, případně o toto plnění obohatili jiné osoby.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje jednak v nesprávném vyřešení otázek důkazních břemen, jednak v nedostatečných odůvodněních soudu prvního stupně i odvolacího soudu a ve formalistickém přístupu dovolacího soudu. Rozhodnutí soudů považuje za nespravedlivá.
Při rozhodování o nákladech řízení soudy nepřihlédly k příčinám vzniku celé situace a podílu žalovaných na vzniku této situace a k mimořádným okolnostem tohoto sporu a rozhodly o nákladech zcela nespravedlivě a absurdně.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle stěžovatele mělo bezdůvodné obohacení žalovaných spočívat v tom, že žalovaní zboží převzali, avšak vyfakturovanou cenu v termínu splatnosti nezaplatili. Stěžovatel se domáhal zaplacení kupní ceny na základě právního vztahu se společností BF ELEKTRONIC, s. r. o. Žaloba však nebyla uplatněna proti uvedené společnosti, ale proti fyzickým osobám, které sice v době objednání a dodání zboží byly jejími jednateli, avšak v době splatnosti faktury závazek k zaplacení zboží již přešel na nového majitele společnosti s ručením omezeným. Civilní soudy se v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně vyjádřily k postavení žalovaných i k jejich jednání v souvislosti s odebráním zboží. Ověřily, že zboží odebrala uvedená společnost, jejíž zaměstnanec zboží převzal a rovnou je odvezl dalším odběratelům. Převzetí zboží přímo žalovanými jako fyzickými osobami se prokázat nepodařilo. V trestním řízení přitom nebyl prokázán úmysl žalovaných obohatit se tím, že poškozeného uvedou v omyl a nebylo ani prokázáno, že zboží odebrali v úmyslu se obohatit, či že snad společnost s ručením omezeným zakládali v úmyslu následně ji převést na ukrajinského občana a mezitím odebrat zboží, prodat ho a zisk z prodeje si ponechat tak, jak dovozuje stěžovatel.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly závěrům, že se stěžovateli nepodařilo prokázat na straně žalovaných přijetí bezdůvodného obohacení či jednání, které by vedlo v příčinné souvislosti ke vzniku nároku na náhradu škody. Ústavní soud se tedy neztotožňuje s názorem stěžovatele, že se jedná o rozhodnutí nedostatečně odůvodněná, či že jde o rozhodnutí, kdy právní závěry nekorespondují se skutkovými zjištěními.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů.
Ústavní soud chápe, že stěžovatel subjektivně vnímá rozhodnutí soudů jako nespravedlivá, avšak za situace, kdy stěžovatel požadoval plnění závazku uvedené společnosti po žalovaných jako fyzických osobách, které byly v trestním řízení zproštěny obvinění, neboť se nepodařilo prokázat odebrání zboží od stěžovatele v úmyslu se obohatit, nelze přijatým závěrům z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud dále konstatuje, že krajský soud se dostatečně vypořádal s požadavkem stěžovatele na aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., přičemž v odůvodnění objasnil, z jakých důvodů k ní v projednávané věci nepřistoupil. Za dané situace Ústavní soud není oprávněn jeho závěry korigovat, neboť rozhodování o nákladech řízení je zásadně doménou civilních soudů, v níž se zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně nepodléhá jeho přezkumné pravomoci (s výjimkou excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu). Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu