ECLI:CZ:US:2013:4.US.2045.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2045/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti SINCO MĚLNÍK společnosti s ručením omezeným, Mělník, K Přívozu 3932, zastoupené JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se v Praze, Těšnov 1163/5, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2013 č. j. 22 Cdo 2493/2011-233, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2011 č. j. 28 Co 79/2011-211 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. listopadu 2010 č. j. 5 C 136/2010-183, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 10 Ústavy ČR a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Předmětem řízení u civilních soudů byl spor mezi stěžovatelem a žalovanými o nerušení užívání nemovitostí (staveb) stěžovatele stojících na pozemcích žalovaných, a to skleníku, který zčásti stojí na pozemkové parcele č. X/127 v katastrálním území a obci Mělník a stavby komunikace zčásti stojící na pozemkové parcele č. X/114 v katastrálním území a obci Mělník.
Shora uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Praze bylo potvrzeno rozhodnutí nalézacího soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, jímž se proti žalovaným domáhal uložení povinnosti nerušit užívání nemovitostí stěžovatele stojících na předmětných pozemcích ve vlastnictví žalovaných, umožnit stěžovateli průjezd po pozemku p. č. X/114 v k. ú. Mělník, uložení povinnosti žalovaným uvést do původního stavu ke dni 22. 4. 2010 uvedený pozemek odstraněním pletivového oplocení, umožnit stěžovateli přístup ke kanalizaci a osvětlení pod tímto pozemkem a povinnosti žalovaných uvést do původního stavu ke dni 22. 4. 2010 oplocení tím, že bude navráceno pletivové oplocení v místě hranice mezi pozemky p. č. X/81 a p. č. X/91 v k. ú. Mělník.
Stěžovatel nesouhlasí se závěry soudů, podle nichž mu nenáleží právo ochrany vlastníka věci držet, užívat, brát plody a disponovat s věcí, tj. stavbou předmětné komunikace v části, kde se tato stavba nachází na pozemku ve vlastnictví žalovaných. Poukazuje na to, že rozhodnutí obecných soudů nestojí na dikci zákona, na podmínkách stanovených zákonem, ale na výkladové praxi soudů o tom, co je to stavba, co je to samostatná věc v občanskoprávním smyslu a na výkladu obecných soudů, že stavba, která není věc podle §119 občanského zákoníku, je součástí pozemku.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující soudy k přijetí rozhodnutí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že výkon vlastnického práva stěžovatele není jednáním žalovaných ohrožen, neboť se jedná o jednání, které je nutné kvalifikovat jako jednání, jímž realizují výkon svých vlastnických práv k předmětným pozemkům. V odůvodnění rozhodnutí civilní soudy zejména rozvedly, z jakých důvodů nepovažují za porušení práv stěžovatele odstranění plotu nacházejícího se mezi pozemky účastníků, který však byl postaven na pozemku žalovaných a ani umístění plotu na pozemku žalovaných, ke kterému žalobce nemá žádné užívací právo. Dále uvedly, z jakých důvodů nelze uložit žalovaným povinnost umožnit stěžovateli průjezd po pozemku p. č. X/114 v k. ú. Mělník: stěžovatel nemá žádný právní titul k užívání pozemku a nenachází se na něm žádná stavba v jeho vlastnictví. Dostatečně se zabývaly i problematikou konkrétní účelové komunikace a objasnily, proč se v daném případě jedná o součást pozemku a nikoliv samostatnou věc v občanskoprávním smyslu. Věc posuzovaly i z hlediska možného rozporu s dobrými mravy, aniž by shledaly jejich porušení.
S ohledem na argumentaci stížnosti Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně toho, zda dochází či nedochází k rušení práva užívání nemovitostí (staveb) stěžovatele stojících na pozemcích žalovaných. Vzhledem k řádnému odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledává důvod se k meritu věci duplicitně vyjadřovat.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání je pak založeno na závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Tento závěr podle ustálené judikatury Ústavního soudu zásadně (s výjimkou excesů v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu, k nimž v dané věci nedošlo) nepodléhá jeho přezkumné pravomoci. Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud pro úplnost dodává, že Nejvyšší soud se v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání otázkou účelové komunikace zabýval a konstatoval, že předcházející rozhodnutí jsou podložena judikaturou Nejvyššího soudu v této věci, z níž vyplývá, že účelové komunikace představují zpracování povrchu pozemku a nemohou být současně stavbou i pozemkem jako dvě rozdílné věci ve smyslu občanskoprávním s rozdílným právním režimem.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Vzhledem k tomu, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. září 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu