ECLI:CZ:US:2013:4.US.2065.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2065/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Aleny Oliberiusové, zastoupené Mgr. Liborem Neradem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 259/2012-54 ze dne 1. 8. 2012 a návrhu na zrušení části ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, který bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 2. 2012 č. j. 18 C 19/2011-31, jímž nebylo vyhověno jejímu návrhu na zaplacení částky 50 000 Kč. Dále, pro případ, že Ústavní soud shledá rozpornost s ústavním pořádkem, navrhuje zrušení části ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád, dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") ve slovech: "Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen".
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka se v řízení u civilních soudů domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout z důvodů nepřiměřených průtahů v řízení, v němž byla vedlejší účastnicí. Civilní soudy jejímu návrhu nevyhověly, neboť stěžovatelka nárok uplatnila po uplynutí zákonné šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty stanovené v ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Pro úplnost je třeba uvést, že stěžovatelka se o skončení řízení, ve kterém mělo k průtahům dojít, dozvěděla dnem nabytí právní moci rozhodnutí (3. 6. 2010), avšak k uplatnění nároku došlo až dne 27. 12. 2010, přičemž promlčecí lhůta uplynula dne 3. 12. 2010.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry soudů ohledně promlčení jejího nároku. Podle stěžovatelky není možné nalézt žádný relevantní důvod, který by zákonodárce opravňoval k odchylné úpravě promlčecí lhůty v jednotlivých případech, když obecná úprava v ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví promlčecí dobu tříletou, v ustanovení §33 zákona č. 82/1998 Sb. pak je pro vymezené případy promlčecí doba dvouletá a již zmiňované ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stanoví bez jakéhokoliv odůvodnění pro náhradu nemajetkové újmy promlčecí dobu v trvání šesti měsíců. Poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 a zdůrazňuje požadavek na vyloučení libovůle v postupu zákonodárce při odlišování skupin subjektů a jejich práv a nepřípustnosti dotčení některého ze základních práv a svobod odlišováním subjektů a práv ze strany zákonodárce.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení.
Citované ustanovení platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že otázkou ústavněprávní konformity úpravy promlčecí doby náhrady nemajetkové újmy stanovené v ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se zabýval v řadě předchozích rozhodnutí (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1612/09 a I. ÚS 904/08, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1615/12, IV. ÚS 739/12 a I. ÚS 2781/12, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž s vyslovenými závěry koresponduje i judikatura Nejvyššího soudu týkající se uvedené problematiky.
V citovaných rozhodnutích, na něž lze v nyní projednávané věci odkázat, se Ústavní soud vypořádal s námitkami týkajícími se možného dotčení principu rovnosti, legitimního očekávání i libovůle zákonodárce.
Ústavní soud mimo jiné formuloval závěr, že šestiměsíční lhůtu nelze -z hlediska její délky - považovat za nedostatečnou v tom směru, že by reálně ztěžovala či dokonce vylučovala možnost domoci se práva. Určitá stěžovateli vnímaná disproporce v postavení jednotlivých poškozených způsobená rozdílnou délkou promlčecí lhůty není takové intenzity, aby reálně negovala jejich ústavně zaručené právo na odškodnění újmy způsobené nesprávným úředním postupem státu. Výše uvedené úvahy pak dovolují závěr o ústavní konformitě ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť jím není mezi jednotlivými poškozenými založena nerovnost intenzity kvalifikovatelné jako protiústavní, ani jím není bezdůvodně privilegován stát; nejde též o projev svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.
V nyní projednávané věci jak nalézací, tak odvolací soud rozhodovaly v intencích závěrů formulovaných v předchozí judikatuře Ústavního soudu. Jejich závěrům, podle nichž stěžovatelka uplatnila nárok až po uplynutí promlčecí doby, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poukaz na rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 18/01 je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí se zabývá jinou problematikou.
S ohledem na výše uvedené byla ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Pokud jde o návrh na zrušení části ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., jedná se o návrh akcesorický, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu