ECLI:CZ:US:2013:4.US.207.13.1
sp. zn. IV. ÚS 207/13
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. Z., právně zastoupeného JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Prostějov, Havlíčkova 22, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. září 2011, č.j. 2 T 56/2011-203, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2012, č.j. 5 To 414/2011-279, a Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, č.j. 6 Tdo 1318/2012-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na svobodu, rovnost důstojnost i v právech, zakotvenou v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §175 odstavce 1 a 2 písmene e) trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, při současném zproštění obžaloby pro další skutek. Odvolání stěžovatele i dalších osob Krajský soud v Brně citovaným usnesením zamítl. Dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že soud prvého stupně se nevypořádal s jeho obhajobou ani s namítanou nevěrohodností poškozené a svědka, ani s faktem, že v době, kdy měl spáchat uvedený trestný čin, byl v práci. Odvolací soud jím navržené důkazy sice provedl, ale nesprávně je zhodnotil, a to v příkrém rozporu s provedenými svědeckými výpověďmi. Předložené námitky stěžovatel uvedl již v dovolání, nikoliv však úspěšně. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Prostějově sp. zn. 2 T 56/2011, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Z předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel po celou dobu řízení popíral, že by se dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán. V odvolání vytýkal napadenému rozsudku především to, že soud se přiměřeně nezabýval tvrzením, že dva z útoků nemohl spáchat v době, kdy byl v práci. Krajský soud v Brně prověřil toto tvrzení a vyslechl navržené spolupracovníky stěžovatele, kteří si pamatovali právě a pouze jen tyto dva dny velice přesně. Soud však jejich výpovědím neuvěřil, a dospěl k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu byla správná. Dále ve svém usnesení uvedl, že ani provedeným dokazováním nebyly znevěrohodněny výpovědi svědků provedené před nalézacím soudem, svědčící proti stěžovateli. Proto krajský soud odvolání zamítl. Dovolací soud se zabýval posouzením existence a správného uplatnění dovolacích důvodů, přičemž dospěl k poznatku, že uplatněné dovolací důvody se míjí s jejich zákonným vymezením. Dovolání proto posoudil jako podané z jiných důvodů, než jaké jsou dány v ustanovení §265b trestního řádu, a odmítl jej bez věcného projednání.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 23/93, publikovaný N 28 SbNU 1/219). V projednávané věci nalézací soud srozumitelně a přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů a úvah dospěl k závěru o vině. Skutečnost, že odvolací soud neuvěřil svědeckým výpovědím, které považuje stěžovatel za klíčové, neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné.
Právo na spravedlivý proces neposkytuje jistotu, že soud vyhoví všem požadavkům stěžovatele a rozhodne způsobem, který očekává, ale zaručuje, že řízení bude probíhat podle zákonem stanoveného postupu. V projednávaném případě soudy nevyhověly očekávání stěžovatele, přičemž z předložených podkladů je zjevné, na čem svá rozhodnutí založily. Přesto stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval svoji argumentaci z předchozího řízení, což však nijak nepodporuje jeho závěr o tom, že soudy se v jeho věci dopustily zásahu do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí i ze soudního spisu patrné, soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů pak dospěly k přezkoumatelnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Za daného stavu tedy nelze v jejich činnosti nalézt porušení zásad spravedlivého procesu.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že dříve, než byl vynesen napadený rozsudek, byl stěžovatel pro obdobné jednání vůči stejné osobě týmž soudem odsouzen k podmíněnému trestu [rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. března 2011, č.j. 2 T 168/2010-341, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2011, sp. zn. 7 To 271/2011]. V průběhu řízení ve věci pak svým jednáním vůči zúčastněným osobám dal podnět k zahájení dalšího trestního stíhání, v jehož závěru byl odsouzen k nepodmíněnému trestu [rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 19. června 2012, sp. zn. 1 T 79/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. října 2012, sp. zn. 4 To 435/2012]. Na tato dvě rozhodnutí se vztahovala amnestie č. 1/2013 Sb.
V současné době u Okresního soudu v Ostravě pak probíhá řízení sp. zn. 0 PP 73/2013, o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uložené mu napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. září 2011, č.j. 2 T 56/2011-203.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2013
Michaela Židlická v.r.
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu