ECLI:CZ:US:2013:4.US.2070.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2070/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Petra Weigla a Mgr. Jaroslava Koláře, zastoupených JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem Petrská 12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. dubna 2013 č. j. 8 As 75/2010-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro porušení svých ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na ochranu práv ze strany soudů podle čl. 90 Ústavy České republiky, práva vlastnického a práva pokojně užívat svůj majetek podle čl. 11. odst. 1 Listiny a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a práva rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny. Stěžovatelé zejména namítali nepřípustnost kasační stížnosti, na jejímž základě byl napadený rozsudek vydán, délku soudního řízení a zásah do svých práv, nabytých v dobré víře.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Porušení práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, Ústavní soud neshledal. Ústavní soud se především ztotožňuje se zevrubným odůvodněním Nejvyššího správního soudu, proč na daný případ nedopadá důvod nepřípustnosti kasační stížnosti podle §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Restriktivní výklad tohoto ustanovení, jehož se dovolávají stěžovatelé, by znamenal odepření spravedlnosti v případech, kdy je ve věci sice podávána již druhá kasační stížnost, ale ze zjevně jiných důvodů, které nemohly být namítány dříve; navíc, pokud je podávána jiným účastníkem řízení před krajským soudem než stížnost předchozí. Jestliže v rozsudku o první kasační stížnosti ve věci Nejvyšší správní soud uložil Městskému soudu v Praze, aby se zabýval otázkou dopadů změny právní kvalifikace stavby stěžovatelů do práv vedlejší účastnice řízení, nemůže být odepřena následná možnost přezkumu tohoto hodnocení Nejvyšším správním soudem.
Pokud jde o namítaný zásah do práv stěžovatelů nabytých v dobré víře, Ústavní soud má především za to, že taková dobrá víra nemůže plynout z pouhého faktu vydání rozhodnutí správního orgánu, ale musí vycházet také z dalších skutečností, zejména okolností, za nichž bylo toto rozhodnutí vydáno. V opačném případě by zásada ochrany práv nabytých v dobré víře prakticky vylučovala možnost přezkoumání jakéhokoliv pravomocného rozhodnutí, jímž bylo založeno subjektivní právo dotčené osoby.
K poukazu (námitce) stěžovatelů na průtahy v soudním řízení Ústavní soud konstatuje, že v tomto směru je nezbytné před podáním ústavní stížnosti vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V daném případě jde o postup podle právní úpravy obsažené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (§174a). Jelikož stěžovatelé tento procesní prostředek nevyužili, jde v této části o návrh nepřípustný.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že dobu sedmi let, po níž bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno do té doby pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu, lze považovat za skutečně dlouhou. Na druhou stranu samotná délka správního a soudního řízení nemůže být důvodem pro akceptaci stavu rozporného s právním řádem, důležitými veřejnými zájmy a právy dalších dotčených osob. Není ani důvodem pro zrušení napadaného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud se navíc zjevně pokusil urychlit průběh dalšího řízení, když zrušil nejen kasační stížností napadený rozsudek Městského soudu v Praze, ale také předcházející rozhodnutí správních orgánů. Jak plyne z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu, shledal totiž takové vady řízení před správním orgánem prvního stupně, které nemohly být v dalších fázích řízení napraveny.
V důsledku uvedených zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu