ECLI:CZ:US:2013:4.US.2073.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2073/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Bothe - Schnitzius CZ, spol. s r. o. se sídlem Kabelíkova 2975/1a, Přerov, IČ 47668610, zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem Čechova 2, Přerov, proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 9. března 2011 č. j. 15 C 217/2010-66, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2011 č. j. 16 Co 273/2011-103 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013 č. j. 21 Cdo 2082/2012-253, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. července 2013, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 9. března 2011 č. j. 15 C 217/2010-66 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce daná žalovanou (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") žalobci dopisem ze dne 31. května 2010 je neplatná. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. října 2011 č. j. 16 Co 273/2011-103 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. dubna 2013 č. j. 21 Cdo 2082/2012-253 jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že právní závěry, k nimž soudy v předmětné věci dospěly, nereflektují jejich skutková zjištění. Stěžovatelka nesouhlasí především s tím, že závadné jednání žalobce (bezpečně zjištěné již v řízení před soudem prvního stupně) posoudil odvolací soud jako přehlédnutí či nepozornost, nikoliv však jako jednání zaviněné, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti. Podle názoru stěžovatelky z dokazování před obecnými soudy vyplývá, že se žalobce dopustil porušení právní povinnosti při plnění pracovních úkolů. Závěry soudů, že z objektivního hlediska žalovaná nepostupovala v souladu s Pracovní instrukcí řidiče ze dne 30. března 2007, ačkoli ten byl seznámen s jejím obsahem a s nutností, resp. povinností, jejího dodržování, ale současně se nedopustil zaviněného porušení povinností vyplývajících mu z pracovního poměru podle názoru stěžovatelky překračují hranici vymezenou zásadou volného hodnocení důkazů. S takovými závěry obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí a má za to, že soudy svým hodnocením důkazů porušily její právo na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného (obyčejného) zákona a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí soudů rozhodujících ve věcech civilních, správních a trestních a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu těchto soudů (čl. 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu do ústavně zaručených práv stěžovatele, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98).
Pokud jde o námitky ohledně hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že mu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/93). Je pouze věcí soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu také v případě, že by je sám prováděl. Uvedené závěry se plně vztahují i na posuzovanou věc. Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý (řádný) proces. Rovněž při hodnocení důkazů se soud v projednávané věci nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že "vytýkané jednání sice lze považovat za porušení pracovních povinností, ovšem nedosahuje ani v jednom případě intenzity méně závažného porušení pracovních povinností". Odvolací soud uvedl, že má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být toto porušení povinnosti ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti). V případě jednání vytýkaného v bodě 2) se žalobce nedopustil zaviněného porušení pracovních povinností, neboť v nedodržení "formálních" povinností o způsobu informování zaměstnavatele o zjištěných závadách na vozidle nelze spatřovat zaviněné (a to ani ve formě nevědomé nedbalosti) porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci a tedy jako důvod k rozvázání pracovního poměru výpovědí. Protože o soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci se podle ustálené judikatury jedná v případě minimálně tří méně závažných porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, je podle krajského soudu zřejmé, že předpoklady pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce nebyly v daném případě splněny, aniž by se odvolací soud z důvodu nadbytečnosti zabýval jednáním vytýkaným v bodech 1) a 3). Předmětnou výpověď z pracovního poměru je proto třeba pokládat za neplatný právní úkon. Vzhledem k výše uvedenému shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, byť z poněkud jiných důvodů, jako věcně správný. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup Krajského soudu v Ostravě v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu