ECLI:CZ:US:2013:4.US.2074.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2074/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jana Cihly, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti výrokům pod body II., III., IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. října 2012 č. j. 29 C 325/2007-330 a výrokům pod body II., III., IV., V. a VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 62 Co 567/2012-382, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti výroku pod bodem VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 62 Co 567/2012-382, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. července 2013 a doplněna podáním doručeným dne 8. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení výroků pod body II., III., IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. října 2012 č. j. 29 C 325/2007-330, jakož i výroků pod body II., III., IV., V. a VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 62 Co 567/2012-382, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku pod bodem VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 62 Co 567/2012-382.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 10. října 2012 č. j. 29 C 325/2007-330 uložil žalovanému povinnost platit žalobci (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) výživné od 1. listopadu 2008 do 31. prosince 2008 po 1 000,- Kč měsíčně, od 1. prosince 2009 do 31. prosince 2009 po 2 000,- Kč měsíčně a od 1. ledna 2010 do 30. září 2010 po 1 200,- Kč měsíčně, a to vždy do 15. dne v měsíci předem k rukám žalobce (výrok pod bodem I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal placení výživného v částce 6 000,- Kč od 1. září 2008 do 31. října 2008, v částce 5 000,- Kč od 1. listopadu 2008 do 31. prosince 2008, v částce 4 000,- Kč od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2009, v částce 4 800,- Kč od 1. ledna 2010 do 30. září 2010 (výrok pod bodem II.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal placení výživného v částce 6 000,- Kč měsíčně od 1. října 2010 (výrok pod bodem III.), vyčíslil dlužné a neuhrazené výživné v částce 36 800,- Kč za období od 1. listopadu 2008 do 30. září 2010, které uložil žalovanému zaplatit žalobci do 8 měsíců od právní moci rozsudku (výrok pod bodem IV.), vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem V.) a rozhodl, že se českému státu nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení co do částky 15 900,- Kč znalečného proti účastníkům (výrok pod bodem VI.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2013 č. j. 62 Co 567/2012-382 odmítl odvolání žalobce proti výroku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok pod bodem I.). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost platit žalobci výživné od 1. září 2008 do 31. října 2008 ve výši 2 500,- Kč měsíčně, od 1. listopadu 2008 do 31. prosince 2008 žalovanému uložil povinnost platit žalobci na výživném dalších 1 500,- Kč měsíčně, od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2009 dalších 500,- Kč měsíčně a ode dne 1. ledna 2010 do 30. září 2010 dalších 1 300,- Kč měsíčně, jinak ohledně výživného ve výši 3 500,- Kč měsíčně od 1. září 2008 do 30. září 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem II.). Ve výroku pod bodem III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem III.). Dále odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci nedoplatek na výživném za období od 1. září 2008 do 30. září 2010 ve výši 62 500,- Kč, a to do jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok pod bodem IV.). Odvolací soud konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem V.) a že žalobce a žalovaný jsou povinni zaplatit státu náklady řízení ve výši 15 900,- Kč, a to 7 950,- Kč každý z nich do patnácti dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 (výrok pod bodem VI.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že výživné mu bylo přiznáno ve výši, která neodpovídá poměrům žalovaného, neboť stěžovatel má nárok na stejnou životní úroveň jako žalovaný, jehož životní úroveň je výrazně vyšší. Stěžovatel dále namítá, že za období od 1. října 2010 mu výživné nebylo vůbec přiznáno, v čemž stěžovatel spatřuje extrémní nespravedlnost. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že podmínka chování stěžovatele vůči žalovanému v rozporu s dobrými mravy byla naplněna a považuje za důležité zvážit, který nárok převažuje. Stěžovatel namítá, že z odůvodnění rozhodnutí soudu ani nevyplynulo, že by se stěžovatel zachoval vůči žalovanému tak závažným způsobem, aby mu bylo odepřeno výživné a tím ohroženo jeho dospívání v důsledku hmotné nouze. Stěžovatel dále uvádí, že v dokazování byly takové extrémní nedostatky a z provedených důkazů byly vyvozeny tak neodpovídající skutkové závěry, že tento postup se zcela vymyká zásadě volného hodnocení důkazů. Tak tomu bylo zejména v případě zkoumání majetkové situace žalovaného. Stěžovatel dále namítá, že dne 13. června 2011 nebyl předvolán k ústnímu jednání před soudem prvního stupně. Podle názoru stěžovatele tuto skutečnost nelze bagatelizovat odůvodněním odvolacího soudu, který se tuto vadu snažil zhojit tím, že uvedl, že při jednání byl přečten pouze znalecký posudek a vyjádření. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s rozhodnutím soudů o náhradě nákladů řízení.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí soudů rozhodujících ve věcech civilních, trestních a správních. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") stojící mimo soustavu soudů rozhodujících ve věcech civilních, trestních a správních (čl. 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci běžných (obyčejných) zákonů, připadá v úvahu, jestliže soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98).
Ústavní soud ověřil, že na námitky stěžovatele bylo dostatečným způsobem reagováno již v rozhodnutí odvolacího soudu. Městský soud v Praze se především vyjádřil k námitce stěžovatele ohledně jeho nepředvolání k ústnímu jednání dne 13. června 2011 s odůvodněním, že tato administrativní chyba byla zhojena tím, že důkaz znaleckým posudkem při odvolacím jednání dne 10. dubna 2013 zopakoval. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, neboť provedl důkazy ke všem pro rozhodnutí právně významným skutečnostem; důkazy provedl řádně podle ustanovení §122 a násl. o. s. ř., poté je náležitě vyhodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §132 o. s. ř., přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí popsal skutková zjištění, která z nich učinil. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl ke stanovení jiného okamžiku počátku vyživovací povinnosti. Po vyhodnocení odůvodněných potřeb oprávněného a výdělečných schopností a možností povinného stanovil odvolací soud výši přiměřeného výživného. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že z výsledků řízení je zřejmé, že stěžovatel má vůči žalovanému výrazně negativní vztah, přičemž všechny zjištěné skutečnosti jsou podle odvolacího soudu natolik závažné, že je lze kvalifikovat jako jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce nabyl schopnost samostatně se živit, a proto vyživovací povinnost žalovaného k žalobci k 30. září 2010 zanikla. Uvedeným závěrům, stejně tak jako závěrům obou soudů pokud jde o náhradu nákladů řízení, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výroku pod bodem VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013 č. j. 62 Co 567/2012-382, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ní oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 209/94); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu