ECLI:CZ:US:2013:4.US.2075.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2075/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ludmily Ermannové, zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. dubna 2013 č. j. 25 Cdo 3202/2012-116 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2012 č. j. 58 Co 118/2012-106, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze.
Stěžovatelka tvrdí, že předmětnými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k němuž mělo dojít nedostatečným dokazováním, nevypořádáním se s námitkami stěžovatelky a nesprávným právním posouzením zjištěného skutkového stavu. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka namítá svůj nesouhlas s právními závěry soudů, na jejichž základě zamítly její žalobu na náhradu škody, způsobené průtahy v dřívějším soudním řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů tímto soudem je možný jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Rovněž tak Ústavní soud opakovaně konstatuje, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka zejména dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné ("fair") občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv i mohou být soudní rozhodnutí v některých případech sporná z hlediska zákonnosti, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě ještě nezakládá porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Porušení práv, jichž se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud neshledal. Aniž by rekapituloval průběh soudních řízení a obsah napadených rozsudků, má Ústavní soud za to, že obecné soudy neporušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces. Jak vyplývá z napadených rozsudků, zabývaly se jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší soud ČR všemi relevantními otázkami včetně námitek stěžovatelky, svá zjištění uvedly a jejich právní hodnocení náležitě odůvodnily. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o skutková zjištění a právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
V důsledku těchto zjištění Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu