ECLI:CZ:US:2013:4.US.2076.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2076/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti J. E., zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, advokátem se sídlem Praha, Mezibranská 1579/4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013 č. j. 4 Tdo 344/2013-22, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012 sp. zn. 10 To 454/2012 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 2 T 73/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl dne 22. 3. 2012 při jízdě svým osobním automobilem zastaven hlídkou Policie ČR, neboť překročil povolenou rychlost o 35 km/h. Městským úřadem v Benešově byl stěžovatel uznán vinným z přestupku, kterého se dopustil tím, že překročil povolenou rychlost a byla mu uložena pokuta ve výši 5 000,- Kč. Následně bylo zjištěno, že stěžovateli byl rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravních přestupků, oddělení správního řízení ze dne 11. 1. 2012 č. j. MHMP-33769/2012-Čar uložen mimo jiné zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 14 měsíců s účinností ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí a rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravně správních agend, oddělení evidence řidičů a odbavování občanů ze dne 24. 2. 2012 č. j. S-MHMP-DSA 176776/2012 mu bylo oznámeno dosažení 12 bodů bodového hodnocení podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a byl jím informován, že s ohledem na vydání rozhodnutí ze dne 11. 1. 2012 mu byl vysloven zákaz činnosti s účinností od 11. 2. 2012. Proti stěžovateli bylo dále zahájeno trestní řízení pro podezření ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že ačkoli mu byl výše uvedeným rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy ze dne 11. 1. 2012 uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 14 měsíců a rozhodnutím Magistrátu hl. města Prahy ze dne 24. 2. 2012 mu bylo oznámeno dosažení 12 bodů bodového hodnocení podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a byl jím informován, že s ohledem na vydání rozhodnutí ze dne 11. 1. 2012 mu byl vysloven zákaz činnosti s účinností od 11. 2. 2012, řídil dne 22. 3. 2012 osobní motorové vozidlo. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze zamítl jako nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obdobně jako v dovolání nesouhlasí s názorem na totožnost skutku předmětného přestupku se skutkem, který byl předmětem trestního řízení vedeného proti němu. Tvrdí, že jeho trestní stíhání je nepřípustné ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, neboť z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě vyplývá zásada ne bis in idem, která dává osobám obviněným z trestného činu ve smyslu Úmluvy záruku, že o jejich stejném jednání bude rozhodováno pouze jednou a že stejné jednání nebude projednáváno v několika řízeních trestní povahy. Podle stěžovatele soudy v jeho případě tuto procesní záruku nerespektovaly. Stěžovatel své úvahy rozvádí i s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a navrhuje, aby Ústavní soud zrušil všechna napadená rozhodnutí.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Interpretace relevantního právního rámce provedená soudy v napadených rozhodnutích podle přesvědčení Ústavního soudu není výrazem svévole a z pohledu ústavněprávního obstojí. Argumentace Nejvyššího soudu vyjadřující se k námitkám stěžovatele opakujícím se nyní v ústavní stížnosti, tj. k otázce aplikace čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího trestání na případ stěžovatele, je zevrubná a vyčerpávající, a proto lze na odůvodnění jeho rozhodnutí bez dalšího odkázat (srov. str. 3-6).
Nutno také uvést, že z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti tomuto soudu nepřísluší, aby z hlediska podústavního práva formuloval a blíže vymezoval jednotlivé otázky trestněprávní doktríny či určoval směr výkladu trestněprávních norem, což je primárně záležitostí ostatních soudů a zejména soudu Nejvyššího v rámci sjednocování judikatury v předmětných otázkách. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručeného práva či svobody. V posuzovaném případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že k žádnému takovému porušení nedošlo a postupu trestních soudů nelze z ústavního pohledu nic vytknout.
Z výše uvedeného vyplývá, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud nezjistil. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu