ECLI:CZ:US:2013:4.US.2079.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2079/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. října 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti B. Hyblera, t. č. Věznice Příbram, zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou se sídlem Brno, Pekařská 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2011 č. j. 40 T 5/2011-2484, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 8. 2012 č. j. 4 To 8/2012-2666 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 4. 2013 č. j. 7 Tdo 238/2013-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podal stěžovatel návrh na zrušení shora uvedených rozhodnutí, údajně nerespektující zásady právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a princip rovnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zasahujících do jeho základních práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatel dále uvádí, že mu nebyla poskytnuta náležitá soudní ochrana ve smyslu čl. 4 Ústavy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí celou řadu výhrad skutkového i procesního charakteru. Nesouhlasí s konstrukcí skutkového děje, k níž dospěl nalézací i odvolací soud, neboť ji považuje za rozpornou s provedeným dokazováním. Stěžovatel má za to, že soudy zjištěný skutkový stav věci nemůže vést k závěru, že stěžovatel spáchal trestný čin a svým jednáním napomáhal ke spáchání trestného činu. Podle názoru stěžovatele skutková zjištění soudů nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zpronevěry ve formě účastenství k tomuto trestnému činu. K porušení jeho ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že se trestní soudy nevyrovnaly s jeho obhajobou, nedostatečně zjistily skutkový stav a provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch, v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Postupem trestních soudů mělo dále dojít k porušení zásady objektivní pravdy, kdy soudy postupovaly v extrémním nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Na podkladě takto nesprávně zjištěného skutkového stavu podle stěžovatele soudy provedly vadnou právní kvalifikaci.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel a další obvinění uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, (dále jen "trestní zákoník") ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku a všichni byli shodně odsouzeni podle §206 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7,5 roku. Dále jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev a výkonu prokury na dobu 10 let. Proti tomuto rozhodnutí podali všichni obvinění odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil. Nově pak rozhodl ve vztahu ke stěžovateli tak, že jej uznal vinným spácháním pomoci ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za který jej nově odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na niž by bylo možno se běžně obracet s návrhem na přezkoumání procesu a interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že její podstatou je jen opakovaná polemika stěžovatele s rozhodnutími trestních soudů. Ústavní soud nezjistil v rozhodnutí soudů žádná pochybení, která by svědčila o tvrzeném zásahu do základních práv stěžovatele. Rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou pečlivě odůvodněna.
Dovolací soud pak reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které znovu použil v ústavní stížnosti. V odůvodnění svého usnesení dovolací soud zdůraznil, že námitky uplatněné stěžovatelem v dovolání jsou z velké části totožné s námitkami obsaženými v jeho odvolání, jakož i s námitkami, které byly součástí celé jeho obhajoby od počátku trestního řízení. Soudy obou stupňů se jimi zabývaly a řádně vypořádaly. Ohledně námitek stěžovatele, jimiž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným soudy na základě provedeného dokazování, dovolací soud konstatoval, že tyto námitky vybočují z mezí jím uplatněného dovolacího důvodu. Stěžovatel polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů a s jejich skutkovými zjištěními a zaměňuje dovolání za další odvolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje stěžovatel. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se správnosti právního posouzení skutku jako pomoci ke zločinu zpronevěry podle §24 odst. 1 písm. c) k §206 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, dovolací soud se k nim podrobně vyjádřil a srozumitelně objasnil, z jakých důvodů je považuje za zjevně neopodstatněné. V podrobnostech nelze než odkázat na obsáhlé a vyčerpávající odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu a není nutno znovu opakovat argumenty vztahující se k námitkám stěžovatele.
Ústavnímu soudu podle ustálené judikatury nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů ostatními soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.
Tvrzení stěžovatele o tom, že soudy svým postupem porušily zásady spravedlivého procesu podle hlavy páté Listiny není ničím podloženo. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele.
Je třeba připomenout, že právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
V projednávaném případě Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohl stěžovateli vyhovět. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu