ECLI:CZ:US:2013:4.US.2081.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2081/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Ing. Radka Maříka, CSc., zastoupeného JUDr. Martinem Vlčkem, CSc., advokátem se sídlem Praha 2, Anglická 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013 č. j. 72 Co 466/2012-210 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 5. 2012 č. j. 46 C 214/2010-158, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 36, čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy, požaduje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, kterým byl zamítnut jeho návrh, jímž se domáhal zrušení či snížení výživného na manželku, stanoveného předchozím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 3. 2010 č. j. 21 C 420/2008 ve výši 10 000 Kč, a rovněž uvedeného rozsudku městského soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno tak, že výživné pro manželku se snižuje s účinností od 1. 11. 2010 na částku 5 000 Kč měsíčně.
Stěžovatel namítá, že stanovením výživného na bývalou manželku (manželství již bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dnem 7. 5. 2013) a souběžnou kumulací této vyživovací povinnosti a vyživovacích povinností na dcery, dále vyměřenými úhradami soudních poplatků a nákladů řízení, je stěžovatel diskriminován a jsou porušena jeho práva natolik, že jsou několikanásobně překračovány jeho reálné příjmy a jemu nezbývá ani životní minimum. Při zpětném stanovení výživného pro manželku soudy nepřihlížely k tomu, aby hmotná a kulturní úroveň manželů - při souběžném hrazení výživného na dcery stěžovatelem - byla alespoň přibližně stejná, ani k tomu, jaké jsou skutečné objektivně dané příjmy a výdaje na obou stranách, a své závěry potřebným způsobem tak neodůvodnily.
Stěžovatel dále předkládá výčet povinností k placení výživného na obě dcery i manželku stanovený předchozími rozsudky.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížností jsou napadena rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, kterými bylo rozhodováno o návrhu stěžovatele na snížení výživného přiznaného předchozím rozsudkem, nikoliv tedy rozhodnutí o výživném pro manželku a dcery stěžovatele, které bylo určeno předchozími pravomocnými rozsudky, jež ústavní stížností napadeny nebyly. Předmětem řízení u civilních soudů bylo zjištění, zda mezi účastníky došlo ke změně poměrů, jež by snížení či zrušení výživného opodstatňovala.
Ústavní soud ověřil, že z uvedeného hlediska ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování ohledně finančních a majetkových poměrů obou účastníků, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující soudy rozhodnout. Oba soudy zejména zohlednily, že manželka celodenně pečuje o těžce zdravotně postiženou dceru, není schopná chodit do zaměstnání a je závislá na dávkách sociální pomoci a výživném. Z napadených rozsudků je dále zřejmé, že soudy velmi podrobně zjišťovaly výdělkové a majetkové poměry stěžovatele v průběhu období od roku 2008 do doby rozhodování soudu. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně objasnil, z jakých důvodů přistoupil od 1. 11. 2010 ke snížení výživného na 5 000 Kč (stěžovatel dosahoval čistý výdělek 25 461 Kč oproti předchozímu období, kdy dosahoval výdělek ve výši 70 000 Kč a bylo mu vyplaceno odstupné).
Ústavní soud konstatuje, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy vycházely ze standardního výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení, přičemž pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní.
Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování či se s ním dokonce neztotožnil. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně výše výživného, k jehož placení byl v rámci soudního uvážení civilních soudů stěžovatel zavázán. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.
Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý (řádný) proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu