ECLI:CZ:US:2013:4.US.2084.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2084/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti F. O., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Brno, Kounicova 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 č. j. 7 Tdo 185/2013-68, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. 2 To 124/2011. Uvedeným usnesením vrchní soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 52 T 6/2011. Tímto rozsudkem byl stěžovatel (a další obvinění) uznáni vinnými pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Za to byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 11,5 roku a pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje průběh předchozího řízení a rozvádí své námitky proti postupu obecných soudů a rozhodovacím důvodům obsaženým v napadeném usnesení, z nichž vyvozuje závěr, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá především nedostatečné provádění dokazování ze strany obecných soudů. Konkrétně poukazuje na to, že ačkoli dlouhodobě dobrovolně spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, soudy v tomto směru neprovedly řádné dokazování. Podle stěžovatele je nepochybné, že pokud by bylo prokázáno, že v minulosti v takových případech s policií spolupracoval, změnil by se zcela náhled na trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen, což by vedlo minimálně k použití mírnější právní kvalifikace. Nejvyšší soud pak podle stěžovatele neodstranil pochybení v rozhodnutí obecných soudů, která vedla k utvoření skutkových závěrů, jež jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Přestože v ústavní stížnosti stěžovatel uvádí námitky proti postupu obecných soudů všech stupňů, navrhuje zrušení pouze usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud se proto - v souladu s petitem ústavní stížnosti - omezil na posouzení napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy všeobecného soudnictví (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), a tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem ostatním soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by ostatní soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daným rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí ostatních soudů.
Ústavní soud tedy posoudil námitky vznesené stěžovatelem zejména z toho hlediska, zda napadeným rozhodnutím nebyly porušeny principy spravedlivého procesu či jiná ústavně garantovaná stěžovatelova práva, a po vyhodnocení všech skutkových a procesních okolností dospěl k negativnímu závěru. Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení přesvědčivě reagoval na všechny argumenty stěžovatele, které tento pak znovu předložil v ústavní stížnosti. Oproti stěžovateli je Ústavní soud toho názoru, že Nejvyšší soud vydal napadené usnesení řádně ve shodě se zákonem, pročež na obsah jeho rozhodnutí postačí za této situace jako na ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování odkázat (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR).
V projednávané věci tak Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k porušení některého ze základních práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Skutečnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána návrhem zjevně neopodstatněným, a proto jej Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu