ECLI:CZ:US:2013:4.US.2090.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2090/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Gabriela Večeři, zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013 č. j. 28 Cdo 3323/2012-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010 č. j. 28 Co 304/2010-124 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 10. 2009 č. j. 5 C 231/2005-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhl zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 26. 10. 2009 č. j. 5 C 231/2005-102 rozhodl tak, že se určuje, že smlouvy o převodu pozemků ze dne 24. 6. 2005 č. 49PR005/01 a ze dne 1. 7. 2005 č. 52PR005/01, uzavřené mezi žalobcem Pozemkovým fondem ČR (nyní Státní pozemkový úřad; dále jen "žalobce") a žalovaným (dále jen "stěžovatel") jsou neplatné. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2010 č. j. 28 Co 304/2010-124 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 2. 4. 2013 č. j. 28 Cdo 3323/2012-164 dovolání stěžovatele pro nedůvodnost zamítl. Dovolací soud v odůvodnění poukázal na vlastní konstantní judikaturu (srov. např. rozsudky sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, 28 Cdo 2161/2008), v níž vyložil, že postup žalobce při poskytování náhradních pozemků byl i po 1. 1. 2003 (tj. po zrušení zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech) právně regulován též zákonem č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 95/1999 Sb."), který poskytování náhradních pozemků začlenil do systému převodů v tomto zákoně uvedených. Dovolací soud poukázal na to, že jedním z předpokladů pro takto upravený postup bylo zjištění okruhu oprávněných osob, jež projevily o pozemek zájem. Zákon č. 95/1999 Sb. proto ukládal v §7 odst. 2 žalobci povinnost publikovat záměr prodat (převést) konkrétní pozemky; nedodržení tohoto zákonem stanoveného postupu má tak za následek absolutní neplatnost smlouvy (dvoustranného právního úkonu) podle §39 o. z. Dovolací soud v této souvislosti poukázal na ústavní konformitu tohoto výkladu shledanou v řadě rozhodnutí Ústavního soudu (např. v usnesení ze dne 11. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 606/08, ve kterém současně Ústavní soud označil odkazy stěžovatele na nálezy sp. zn. III. ÚS 495/02 a Pl. ÚS 6/05 za nepřípadné).
Nejvyšší soud dále připomněl, že k odklonu od dosavadní judikatury v této věci nedošlo ani rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, ve kterém výjimečně -při liknavém a svévolném postupu žalobce při uspokojování nároku původní oprávněné osoby - připustil realizaci práva žalobou na uložení povinnosti žalobci uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních (náhradních) pozemků i bez podmínky jejich předchozího zahrnutí do veřejné nabídky. Zdůraznil ovšem, že "tím neslevuje z požadavku veřejné nabídky při smluvním převodu pozemků". Nejvyšší soud ovšem neshledal důvody, pro které by se měl od výše uvedeného konstantního právního názoru odchýlit právě v nyní souzené věci; také v ní došlo k uzavření převodních smluv za účelem uspokojení práva stěžovatele na převod jiných (náhradních) pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě; vzhledem k tomu, že při převodu nebyl dodržen postup stanovený §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., jedná se o převod neplatný (§39 o. z.). Dovolací soud proto uzavřel, že závěry odvolacího soudu odpovídají textu a ustálenému výkladu jím zmíněných ustanovení.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti (která v podstatě reprodukuje obsah odvolání a především dovolání) vyslovuje přesvědčení, že jediným platným zákonným ustanovením týkajícím se převodu náhradních pozemků byl v době uzavření předmětných smluv §11 odst. 2 zákona o půdě, když postup žalobce byl upraven pouze interními předpisy, jež vedly u stěžovatele (a dalších nabyvatelů) k legitimnímu očekávání nabytí pozemků v tzv. zjednodušeném režimu. Dále poukazuje především na to, že dovolací soud setrval na již překonaném závěru o absolutní neplatnosti smluv o převodu předmětných pozemků v důsledku absence veřejné nabídky uložené §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., neboť za zásadní považuje (výše uvedené) rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud z obsahu stížností napadených rozhodnutí civilních soudů dovozuje, že k zásahu do základních práv, kterých se stěžovatel dovolává, nedošlo. Konstatuje, že se civilní soudy v poměrně rozsáhlých odůvodněních a s poukazem na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a také Ústavního soudu s jednotlivými námitkami stěžovatele vypořádaly vícekrát a dostatečně; odvolací soud přesvědčivě dovodil správnost napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10. S ohledem na námitky, jež stěžovatel uplatňoval v jednotlivých opravných prostředcích a především v ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudků civilních soudů v dalším odkázat; není ani potřebné zde připomínat judikaturu civilních soudů a Ústavního soudu, jež byla v těchto odůvodněních uvedena dostatečně a případně (viz také níže).
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Civilní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Pouhá polemika stěžovatele se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Z pohledu civilními soudy uváděné jasné a jednoznačné judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu - kterou Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvodu korigovat - se argumentace stěžovatele nutně musí jevit jako spektakulární. Posouzení věcné stránky souzené věci ze strany civilních soudů (v určitém smyslu) ignoruje a prosazuje svůj názor a intepretaci právních otázek, jež byly civilními soudy jasně vymezeny a podány. Typickou je v tomto případě stěžovatelova setrvalá argumentace rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, jež flagrantně ignoruje dovolacím soudem řádně vysvětlené důvody pro rozhodnutí v něm učiněné (tj. vedoucí - za okolnosti liknavého a svévolného postupu Pozemkového fondu - k výjimečnému řešení). Předpoklady pro toto výjimečné řešení však v právě souzené věci nenastaly a odvolací soud i dovolací soud důvody k odklonu od dosavadní judikatury opodstatněně neshledaly.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel se snaží postavit Ústavní soud do pozice další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již argumentačně přesvědčivě popřely; Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci těchto orgánů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - akceptuje. Argumentaci civilních soudů považuje za logickou, jasnou, přesvědčivou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Ústavní soud zdůrazňuje, že mezi zjištěními soudních orgánů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Ústavní soud současně připomíná, že nepříznivý výsledek řízení před civilními soudy v souzené věci sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu