ECLI:CZ:US:2013:4.US.2099.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2099/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Antonína Holuši, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem se sídlem L. Podéště 1883/5, Ostrava-Poruba, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2013 č. j. 15 Co 185/2013-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4. odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. února 2013 č. j. 15 Co 185/2013-88 bylo změněno unesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. října 2012 č. j. 120 C 196/2011-69 ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovanému (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 30 524,- Kč (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě mu bylo uloženo uhradit náklady řízení před soudem prvního stupně a tvrdí, že není pravdou, že ke zpětvzetí žaloby došlo pouze a jen v přímé souvislosti s chováním stěžovatele jako žalovaného bez akcentace zjevně chybně a neodůvodněně vedeného řízení žalobkyní. Stěžovatel poukazuje na to, že podle předmětné dohody splnil vše řádně a včas a v souladu s touto dohodou. Stěžovatel je toho názoru, že žaloba byla vzata žalobkyní zpět, avšak nikoli jen pro pozdější chování stěžovatele jako žalovaného, ale zejména pro pozdější chování žalobkyně. Řízení vedené v této věci tak bylo zastaveno v důsledku zavinění žalobkyně. Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, neboť na předmětnou věc mělo být podle něj aplikováno ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., nikoli však věta druhá, jak učinily soudy, kdy zastavení řízení zavinila žalobkyně pouze a jen tím, že vzala žalobu zpět.
III.
Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře vícekrát zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně dovodil, že rozhodování o nákladech řízení před soudy ve věcech civilních, trestních a správních je zásadně jejich doménou; zobrazují se v něm aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi jen v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud otevřel ústavní stížnost věcnému posouzení, jsou výjimečné. V souzené věci takové extrémní vybočení shledáno nebylo.
V projednávané věci Krajský soud v Ostravě dovodil, že žalobu vzala žalobkyně zpět pro chování žalovaného, který jí po zahájení řízení vymáhanou částku uhradil. Z hlediska ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. shledal odvolací soud bez významu žalovaným namítanou dohodu o uznání dluhu a splátkách ze dne 8. března 2012 včetně rozhodčí doložky, jakož i dobu zpětvzetí žaloby, jestliže tím nedošlo ke zvýšení těchto nákladů. Žalobkyně má proto podle ustanovení §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. právo, aby jí žalovaný náklady řízení nahradil, neboť v argumentaci žalovaného odvolací soud neshledal důvody pro použití ustanovení §150 o. s. ř. ani pro určení výše odměny za zastupování advokátem dle ustanovení §151 odst. 2 části věty prvé za středníkem o. s. ř. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci byly ze strany Krajského soudu v Ostravě dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Nelze tedy rozhodnutí tohoto soudu hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Po shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu