ECLI:CZ:US:2013:4.US.2101.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2101/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Ing. Přemysla Chmelaře, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Ko 36/2012-1512 ze dne 26. března 2013 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 99 K 20/2000-1428 ze dne 9. května 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V souzené věci Ústavní soud shledal, že tomu tak není. Nehledě na další nedostatky ústavní stížnosti, které brání jejímu projednání, stěžovatel především při podání ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není řádně zastoupen advokátem na základě plné moci splňující náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu fyzickým a právnickým osobám ukládá povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Podle §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v plné moci k zastupování podle §29 a §30 odst. 1 tohoto zákona musí být výslovně uvedeno, že je udělena pro zastupování před Ústavním soudem.
Z evidence Ústavního soudu bylo přitom zjištěno, že stěžovatel podal v uplynulých letech již více ústavních stížností a ani v těchto případech nebyl od počátku řízení zastoupen advokátem. V řadě případů pak byl vyzýván k odstranění vad podání a poučen o nutnosti zastoupení advokátem v řízení o ústavní stížnosti s tím, že jinak bude stížnost odmítnuta. Tak se také pro neodstranění vad podaných ústavních stížností následně stalo (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 993/13, II. ÚS 1078/13 a I. ÚS 1887/13).
Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se s ústavní stížností nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a v zákonné lhůtě, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3803/12 a II. ÚS 3804/12). Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby vadu odstranil, resp. aby další jeho podání již tuto vadu neobsahovalo.
Nebylo možné vyhovět ani stěžovatelově žádosti o poskytnutí lhůt k doplňování ústavní stížnosti, adekvátních k jeho aktuálnímu osobnímu stavu. Ten podle stěžovatele tkví zejména v absenci elektrického proudu a z toho vyplývajících následcích. Zákonná šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti stanovená zákonem o Ústavním soudu je však plně dostačující pro podání kompletního a bezvadného návrhu, a to i s ohledem na uvedené námitky stěžovatele. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli (jak již bylo uvedeno v usnesení ve stěžovatelově věci sp. zn. III. ÚS 993/13 ze dne 25. 4. 2013).
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2013
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj