ECLI:CZ:US:2013:4.US.2102.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2102/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. září 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Jiřího Kabourka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bursíkem, advokátem se sídlem Belgická 38, 120 00 Praha, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. Ul 27/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. Ul 27/2013 zamítl návrh úpadce Jiřího Kabourka (dále jen "stěžovatel"), aby uložil Městskému soudu v Praze v konkursu vedeném na jeho majetek pod sp. zn. 52 K 92/97 povinnost vymazat, resp. správně vyznačit doložku právní moci na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1998 č. j. 52 K 92/97-83 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 č. j. 2 Ko 60/99-304 a na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 1999 č. j. 52 K 92/97-142 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1999 č. j. 2 Ko 75/99-309, příp. na všech dalších rozhodnutích, na nichž je doložka právní moci vyznačena zjevně nesprávně.
Vrchní soud v odůvodnění usnesení uvedl, že podání stěžovatele ze dne 12. 4. 2013 není stížností na průtahy v řízení (jež měly spočívat v tom, že Městský soud v Praze nevyhověl požadavku stěžovatele na výmaz výše uvedených procesních úkonů), ale směřuje výlučně ke zpochybnění zákonnosti postupu v konkursu vedeném na majetek stěžovatele. Vrchní soud zdůraznil, že vyznačení doložky právní moci není procesním úkonem soudu svědčícím o průtazích v řízení a ani případná nesprávnost jejího vyznačení nemůže vést k průtahům v řízení; ostatně správností doložky právní moci v souzené věci se pravidelně zabývají soudy odvolací i dovolací. Navíc vrchní soud stěžovateli opakovaně připomněl skutkové závěry známé z jeho dřívější (konkrétně uvedené) víceré rozhodovací činnosti v souzené věci; nemá proto žádný důvod odchylovat se od svých zjištění, o jejichž správnosti svědčí i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 č. j. 29 Odo 696/2004-2247, jež ostatně bylo předmětem neúspěšné ústavní stížnosti úpadce (Poznámka: srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 708/04).
III.
Stěžovatel v prvé řadě vyslovil oponentní názor, že řízení o konkursu je zatěžováno průtahy a nezákonnostmi, neboť vrchní soud formalisticky zamítl jeho návrh na určení lhůty/časového prostoru (Městskému soudu v Praze) k procesnímu úkonu spočívajícím ve zjištění informací ze spisů nacházejících se u různých soudů; tento požadavek doprovází další argumentací, jež má podpořit tvrzení o nesprávnosti vyznačené doložky právní moci - tedy o faktu, jenž má dalekosáhlé důsledky pro celé konkursní řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy ve věcech civilních, trestních a správních zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; vrchní soud aplikoval adekvátní podústavní právo, jeho argumentace je jasná, přesvědčivá a srozumitelná, jeho postup a úvahy nelze shledat za nepřiměřené či dokonce extrémní.
Vrchní soud se návrhem stěžovatele náležitě zabýval, návrh adekvátně kvalifikoval a zdůvodnil, proč nemůže jít o průtahy v řízení. Vedle toho Ústavní soud zdůrazňuje okolnost, kterou v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval vrchní soud, totiž skutečnost, že správností doložky právní moci se v souzené věci pravidelně zabývaly (zabývají) soudy odvolací i dovolací; stěžovateli jsou proto známy skutkové a právní závěry z dřívější rozhodovací činnosti ve věci. Nelze opomenout ani vrchním soudem připomenuté konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a nepřímo také Ústavního soudu (srov. výše). Stěžovatelovu argumentaci formalismem v postupu a v úvahách vrchního soudu a také dalekosáhlými důsledky pro celé konkursní řízení nelze za těchto okolností považovat za věrohodné a opodstatněné.
Ústavní soud musí dále důrazně připomenout, že v souzené věci byly příslušné závěry týkající předmětných otázek podány nejen ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale byly (opětovně) připomenuty také v jejich dalších rozhodnutích, tj. v usnesení dovolacího soudu ze dne 31. 5. 2011 č. j. 29 Cdo 1349/2011-7056 a v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. III. ÚS 2533/11. Nelze také neuvést, že stejně rozhodl Ústavní soud v obdobné stěžovatelově věci (srov. usnesení ze dne 6. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1889/13) a nemá proto důvody rozhodnout jinak.
Jak plyne z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v souzené věci došlo k jakémukoli zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (podle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů opětovaně nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu