ECLI:CZ:US:2013:4.US.2105.13.1
sp. zn. IV. ÚS 2105/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Petra Krále, zstoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem Praha, Na Zámecké 7, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 5. 2013 sp. zn. KZV 216/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena jeho základní práva garantovaná čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále též "městské státní zastupitelství") byla zamítnuta stížnost stěžovatele (a dalšího obviněného R. P.) proti usnesení vrchního komisaře Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 13. 3. 2013 č. j. KRPA-2558/TČ-2011. Tímto usnesením policejního orgánu bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno stíhání stěžovatele a obviněného R. P. pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku ve stadiu pokusu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že napadené usnesení nerespektuje závazný názor Městského státního zastupitelství v Praze, které svým usnesením ze dne 3. 1. 2013 sp. zn. 1 TZV 216/2012 zrušilo původní usnesení vrchního komisaře Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 22. 10. 2012 č. j. KRPA-2558-85/TČ-2011, jímž bylo podle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno stíhání stěžovatele a obviněného R. P. pro výše uvedený zvlášť závažný zločin podvodu. Podle stěžovatele policejní orgán poté, co pouze vyslechl dva svědky, vydal v podstatě totožné usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž vůbec nedošlo k doplnění popisu skutku podle zrušovacího usnesení městského státního zastupitelství. Z tohoto důvodu působí napadené rozhodnutí městského státního zastupitelství zcela zmatečně, neboť jednou je popis skutku označen za nedostatečný a nepřesný a podruhé je konstatováno, že skutek je doplněn a konkretizován tak, aby splňoval podmínky ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Stěžovatel tvrdí, že tímto postupem je jednoznačně dokumentována libovůle městského státního zastupitelství při posuzování údajné trestnosti stěžovatele.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud v minulosti opakovaně označil svou ingerenci do přípravného řízení trestního za nežádoucí, ne-li zcela nepřípustnou (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03). Pokud jde o ústavní stížnosti, které spočívají v polemice s důvodností trestního stíhání nebo v dílčích procesních či skutkových námitkách proti postupu policejního orgánu či státního zástupce, připadá zásah Ústavního soudu v úvahu jen tehdy, jde-li ze strany orgánů činných v trestním řízení o zjevnou svévoli a hrozí-li stěžovateli neodvratná újma. Dalších garancí se obviněnému dostává v rámci práva na spravedlivý proces podle článku 36 až 40 Listiny; ústavněprávní přezkum tu je však namístě zpravidla jen tehdy, pokud případné závažné nedostatky nemohou být napraveny v soudním stadiu trestního řízení [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3221/09, srov. důvody k předběžnému projednání obžaloby podle §186 písm. e) trestního řádu].
Ve věci stěžovatele je z napadeného rozhodnutí zřejmé, že výtky vůči postupu policejního orgánu a státní zástupkyně nejsou důvodné. Napadené usnesení státní zástupkyně bylo vydáno a odůvodněno v mezích ústavnosti ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. zejména nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 a III. ÚS 554/03) a je náležitě odůvodněno.
Pro zahájení trestního stíhání nelze požadovat stejnou míru přesnosti popisu skutku jako pro podání obžaloby či pro odsuzující rozsudek soudu; usnesení policejního orgánu je vydáváno pouze na základě důvodného podezření (srov. dikci §160 odst. 1 věta první trestního řádu), které má být v průběhu vyšetřování buď potvrzeno anebo vyvráceno. Nejde o praktickou jistotu ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu, ale pouze o vyšší stupeň pravděpodobnosti, že se určitá osoba dopustila skutku, který vykazuje znaky trestného činu.
V projednávané věci byly podle zjištění Ústavního soudu popsány ty okolnosti stíhaného skutku, které jsou rozhodné pro jeho posouzení z hlediska všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatelovu námitku, že napadené usnesení státní zástupkyně zcela odlišně posuzuje v podstatě totožné usnesení policejního orgánu, aniž by bylo dostatečně odůvodněno, nelze považovat za důvodnou. Státní zástupkyně v odůvodnění napadeného usnesení mimo jiné uvedla, že vrchní komisař kromě vyjádření zainteresovaných osob opatřil kopie smluvních dokumentů, směnky, výpisy z obchodního rejstříku a další podklady vztahující se k předmětné věci a na základě prostudování spisového materiálu dospěla k závěru, že provedené úkony plně odůvodňují zahájení trestního stíhání. V odůvodnění usnesení státní zástupkyně jsou pak dostatečně srozumitelně a podrobně popsány konkrétní zjištění a důvody, které ji vedly k závěru o nedůvodnosti stížnosti stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pro úplnost je třeba uvést, že dne 19. 7. 2013 Ústavní soud obdržel žádost R. P. (strany trestního řízení ve věci stěžovatele) jako vedlejšího účastníka řízení o zaslání ústavní stížnosti k vyjádření. Ústavní soud k takovému postupu neshledal důvod. K tomu je třeba na vysvětlenou uvést následující. Ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stanoví, že soudce zpravodaj zajistí, aby byl návrh (v daném případě ústavní stížnost) neprodleně doručen ostatním účastníkům, případně vedlejším účastníkům s výzvou, aby se k němu vyjádřili ve lhůtě, kterou určí nebo kterou stanoví zákon. Uvedený postup však připadá v úvahu v zásadě pouze v případech, kdy má dojít k meritornímu projednání návrhu. Pokud soudce zpravodaj, resp. senát Ústavního soudu dojde k závěru, že je dán některý z důvodů pro odmítnutí návrhu podle §43 zákona o Ústavním soudu (rozhodování a limine), není účelné ani hospodárné vyžadovat vyjádření účastníků řízení a tím spíše ani vedlejších účastníků řízení (srov. též slovo "případně").
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2013
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu